Mrchopěvci_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jan Křesadlo

Mrchopěvci

Výňatek

Umělecký text

„A musíme to udělat? Nemohli bychom třeba – někam zmizet?“

„Nemůžeme. Je to netvor. Dohnal Zdeňka Brvu k sebevraždě, zabil snad kolik ženských, Naďu, zničil možná mou sestru. Snad i nějaké jiné muže. Chce i faráře Plicku. A může nás. I Záviška. Byl napřed knězem, pak u nacistů, teď má nějaké vztahy s nimi. Takhle to můžeme aspoň oddálit. Není jiné cesty. Burda je na něho krátký, věř mi. Zničil by i Burdu. Vím, je to hnusné, ale – vydrželi jsme už dost věcí. Musíme i toto. Budeme žít.“

Zderad a Sylva leží ve slamové rakvi a objímají se. Ne eroticky. Jen tak, jeden druhého, schovávají se před světem. Šeptají velice tiše. Závišek je totiž doma ve své postýlce. Vyzvedli ho, protože má rýmu, aby nešířil ve školce nákazu.

„Zabít se, to není řešení.“

„Musíme.“

Neumělecký text

Křesadlovi Mrchopěvci jsou dílem bytostně uměleckým, fikcí. Jan Křesadlo (vlastním jménem Václav Pinkava, nar. 1926) žije od roku 1968 v exilu a stejně jako Ulč vydal svou první knihu u Škvoreckých v Torontu. Právě Mrchopěvce. A hned svým pozdním debutem vyvolal mezi laickým i odborným čtenářstvem značný rozruch: na jedné straně se mu dostalo příznivého, ba nadšeného ohlasu, jehož seriózním vrcholem bylo udělení prestižní literární ceny Egona Hostovského (za rok 1984), na straně druhé byl jeho román částí publika odmítnut. S pohoršením, rozhořčeně.

Po šesti letech se tedy zjevně kontroverzní dílo dočkalo svého vydání v zemi, v níž se jeho příběh odehrává. Fabule je poměrně prostá, o to však drsnější: Mladý muž jménem Zderad, kterému krutý mlýnek stalinismu semlel rodinu, nesmí (ač nepochybně nesmírně nadaný) pro svůj buržoazní původ studovat vysokou školu, a tak si vydělává zpíváním na pohřbech. Hřbitov se mu stává vlastně ideálním prostředím pro vnitřní emigraci. Ale jen na čas, protože je z ní vytržen vydíráním. Kdysi totiž sepsal „antiódu“ na Stalina (ve staré řečtině!). Časem hrdina zjistí, že ho vydírá mocný, stejně zrůdný jako vzdělaný docent marxismu (původně ovšem z církve vyobcovaný kněz) a že není jedinou obětí. Marně se pokouší získat pomocí party cikánů inkriminovanou báseň, a když je do věci zatažena i jeho žena, rozhodne se jednat… Jak to všechno dopadlo, nechť si přečte čtenář sám.

Jednu věc jsem zatím zamlčel: vyděrač byl nadto homosexuál. Křesadlo, vystudovaný psycholog, se ve své praxi specializoval právě na sexuální deviace a mohl tudíž jednotlivým aktům věnovat zasvěcenou pozornost. Tady je také možno spatřovat jeden ze zdrojů pohoršeného odmítnutí díla, protože čtení je to poněkud šokující. Líčení takových scén (mimochodem odehrávajících se v hrobce) může navenek působit jako cynické, samoúčelné, jako pouhé zatraktivnění příběhu, má však v textu postavení nepochybně hlubší: funguje jako symbol perverzity doby a možno je chápat dokonce ještě obecněji – jako metaforu světa vůbec, světa, v němž život ani smrt nemají valné ceny. Za touto metaforou je však potřeba překročit práh „doslovného“ čtení, i když autor v textu explicitně proklamuje důležitost čtivosti: „Nesouhlasíme s tlustými romány, kde se podrobně líčí celá historie hlavních postav, počínaje dědečkem, načež vlastní akce je smrsknuta do poslední třetiny či pětiny. Kromě toho, že je tím konzument vzat na hůl, pokládáme tento druh literární produkce za poněkud unavující.“ Text je plný takových výroků, podtrhujících fakt, že příběh si vymyslel autor, který má právo určovat jeho charakter, manipulovat postavami a jejich osudy. Je však také plný nejrůznějších exkursů do mnohých vědních disciplín: historie, estetiky, literatury (včetně versologického poučení o villonské baladě i s praktickou ukázkou), muzikologie (která je Křesadlovi obzvlášť blízká), jazykovědy, teorie překladu, psychologie… Román rovněž obsahuje citáty různých děl – a to i v originálním jazyce! Narazíme zde tedy na latinu, francouzštinu atd. Zvláštní kouzlo mu pak dodávají ruština (jako parodický prvek) a romština. Bohatá metatextová a intertexuální vrstva posunuje románovou výpověď do další roviny: charakterizuje text jako perzifláž, parodii, je výrazem autorova ironického, místy až sarkastického postoje, který pak vyniká zejména v politických intencích díla. To vše činí z Křesadlova románu dílo postmoderního charakteru, intelektuální hru, reflektující krutou realitu tak trochu nevážně a provokativně (viz prózy Vonnegutovy). Autorův neobvykle široký i hluboký intelektuální potenciál, výrazný jazykový i fabulační talent a také bytostný skepticismus jsou pro takový přístup k literárnímu tvoření velmi vhodným předpokladem. Přinášejí však i jedno nebezpečí: technická bravura ve spojení s prezentací intelektuální potence mohou zavánět tak trochu exhibicionismem, který nemůže přikrýt ani sebeironická maska.