Na Větrné hůrce_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Emily Brontëová

Na Větrné hůrce

Výňatek

Umělecký text

Heathcliff se na mne podíval a promluvil: „Je mrtvá! Nemusíte mi nic říkat, vím to. Dejte pryč ten kapesník – neskuhrejte mi tu! Hrom do vás všech, vaše slzy jí k ničemu nejsou!“

Plakala jsem pro ni i pro něho. Litujeme někdy lidi, kteří necítí se sebou ani s jinými. Hned jak jsem ho uviděla, pochopila jsem, že o tom neštěstí ví; tu mě napadla bláhová myšlenka, že se v srdci pokořil a modlí se, protože upíral zrak na zem a rty se mu pohybovaly.

„Ano, mrtvá,“ odpověděla jsem, potlačila pláč a osušila tváře. „Jistě odešla do nebe. Snad se tam s ní jednou setkáme, jestli si vezmeme ponaučení a přejdeme z cest zlých na cesty dobré.“

„Ona si taky vzala ponaučení?“ pokusil se Heathcliff o úšklebek. „Zesnula jako světice? No tak, vyložte mi, jak to bylo! Jak – ?“

Pokoušel se vyslovit její jméno, ale nedokázal to. Stiskl rty a mlčky zápasil s trýzní svého nitra. Můj soucit odmítal pevným zuřivým pohledem. „Jak zemřela?“ vyrazil konečně ze sebe – a přes všechnu svoji otrlost nepohrdl oporou stromu, protože po tom duševním boji se ještě bezděčně třásl po celém těle.

Nešťastníku, pomyslela jsem si, vždyť ty máš touhy a city jako každý jiný! Proč je tak úzkostlivě skrýváš? Vzdorem Boha nezaslepíš. Jen ho vyzýváš, aby tě drtil ranami, dokud z tebe nevykřeše volání pokory.

Nahlas jsem odpověděla: „Tichounce jako jehňátko. Povzdechla si, protáhla se jako dítě, když se probouzí, a znovu se ponořila do spánku. Ještě pět minut poté jsem nahmátla, jak jí srdce slabounce zabušilo. Dál už nic.“

„A – o mně se nezmínila?“ ptal se váhavě, jako v hrůze před odpovědí, kterou by nechtěl slyšet.

„Už nebyla při smyslech a nikoho nepoznávala, když jste odešel. Teď se krásně usmívá, jak tam leží – její poslední myšlenky se zatoulaly do bezstarostných dnů dětství. Život jí skončil krásným snem. Kéž se probudí stejně šťastně na onom světě!“

„Kéž se probudí v mukách!“ zařval Heathcliff strašným hlasem, dupal a chroptěl v náhlém výbuchu nezvládnutelného vzteku. „Ta lhářka, lhářka až do posledního dechu! Kde je teď? Tam ne – v nebi ne – zaniknout nemohla – tak kde? Ty, tys říkala, že je ti lhostejné moje utrpení! Tak já se zas modlím jedinou modlitbu a budu ji opakovat, dokud mi jazyk neztuhne – Kateřino, Kateřino, dokud já žiju, neodpočívej v pokoji! Řeklas, že jsem tě zabil – tak mě straš! Zavražděný přece strašívá vraha! Duchové přece obcházejí po zemi! Buď pořád se mnou – vezmi na sebe jakou chceš podobu dožeň mě k šílenství! Jenom mě nenechávej v téhle propasti, kde tě nemůžu najít! Ach bože, to se nedá vypovědět slovy. Nemůžu žít, odešel mi život! Nemůžu žít, odešla mi duše!“