Na Větrné hůrce_V001_o

Neumělecký text

Význam knihy, který tak často tkví v něčem jiném, než v tom, co se v ní odehrává a říká, a spočívá spíše v nějaké spojitosti, kterou pro autora měly věci jinak zcela odlišné, je nevyhnutelně těžké uchopit. Zvláště je tomu tak tehdy, když se jedná – jako v případě sester Brontëových – o poetického autora, u něhož je význam neoddělitelný od jazyka a současně tkví spíše v náladě než v konkrétním pozorování. Román Na Větrné hůrce je, pokud jde o uchopení významu, daleko náročnější četbou než Jana Eyrová, protože Emily byla větší básnířkou než Charlotte. Když Charlotte psala, říkala velmi výmluvně, krásně a vášnivě: „já miluji“, „já nenávidím“, „já trpím“. I když vše prožívá intenzivněji, pohybují se její prožitky v podstatě ve stejné rovině jako ty naše. V knize Na Větrné hůrce však žádné „já“ neexistuje. Nejsou tu guvernantky. Nejsou tu zaměstnavatelé. Je tu láska, ale není to láska mužů a žen. Emily se nechala inspirovat mnohem obecnější představou. Popudem k tvorbě jí nebylo její vlastní trápení či příkoří. Hleděla na svět rozpolcený a chaotický a něco uvnitř jí říkalo, že má sílu jej sjednotit v knize. Tato obrovská ctižádost prostupuje celý její román – zápas zpola zmařený, avšak plný velkého odhodlání vyslovit něco ústy svých postav, a to nejen „já miluji“ nebo „já nenávidím“, ale „my, celý lidský rod“ a „vy, věčné síly...“ – věta zůstává nedokončená. Na tom není nic divného. Ohromující je spíše to, že nás dokázala přimět k tomu, abychom cítili, co nám chtěla říct.

[…]

Dokázala oprostit život od závislosti na faktech, několika tahy vtisknout lidské tváři ducha, takže se obejde bez těla; dokázala vyprávěním o vřesovišti přimět vítr, aby vál, a hrom, aby hřměl.

(V. Woolfová, Jak to vidí současník)

obecná struktura ústní zkoušky

1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla);

2. obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla;

3. porovnání výňatku z uměleckého textu s výňatkem z textu neuměleckého;

4. typické rysy daného neuměleckého textu, jeho stylová a jazyková charakteristika.