Němcová Divá Bára

Bára musela za trest přespat v márnici. Lidé očekávali, že se konečně začne bát. Její otec a pes Lišaj si ustali venku, aby Bára nebyla tak sama. Bára se nebojí, ale přece jen je jí úzko. Brzy ráno šel kolem hřbitova myslivec a Báru z márnice vysvobodil, ačkoli o to nestála. Vyznal jí lásku a požádal ji o ruku. Ona i Jakub se za myslivcem odstěhovali do hájovny.

Eliščina pražská teta poslala panně Pepince dopis, že odkáže všechen svůj majetek, když se vdá za lékaře. Panna Pepinka nakonec svolila. Josífek sice nechtěl být páterem, ale když se jeho milovaná Bára vdala, podvolil se.

● určení smyslu díla

Povídka vyzdvihuje dobrotu srdce a ryzí povahu hlavní hrdinky, která je důležitější než její vzhled.

● pravděpodobný adresát

Spíše žena-čtenářka, povídka popisuje osud dvou venkovských děvčat.

● zařazení knihy do kontextu celého autorova díla

Povídku Divá Bára napsala Němcová asi rok po napsání Babičky, vydána byla roku 1856.

● tematicky podobné dílo

Karel Jaromír Erben – Štědrý večer (jedna z balad v Kytici): blízký vztah dvou přítelkyň, které chtějí znát svoji budoucnost.

● porovnání s filmovou verzí nebo dramatizací

Film Divá Bára byl natočen roku 1949 Vladimírem Čechem. Hlavní roli hraje Vlasta Fialová. Film odpovídá předloze a je hodnocen 76 %.

německý film o Boženě Němcové: A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

- Josefa Němce hraje Bolek Polívka

Rychle dovila Elška věnec a obě děvčata pospíchaly k blízkému mostku, který vedl přes řeku na luka. - Uprostřed mostku se zastavily. „Hoďme zároveň,“ pravila Elška, držíc věneček nad vodou. - „Tedy!“ zvolala Bára, odhodivši věneček nad vodou. - Avšak věneček, silným ramenem odhozen, nedopadl vody, zůstal viset na vrbě, okamžení zůstala Bára zaražena, pak ale odhodlaně pohodila hlavou řkouc: „Nechť tam visí; pěkně to kvítí, vrbě sluší.“ - Elška ale nespustila oko ze svého věnečku; věneček, třesoucí se rukou dolů spouštěný, točil se okamžení na jednom místě, pak ho uchvátila vlna, podala druhé, ta třetí, nesly ho dále a dále, až zmizel děvčatům z očí.

Elška sepnuté ruce položené majíc na zábradlí, dívala se planoucím okem i tváří za věnečkem, jak ho proud daleko unáší, Bára podepřena tělem o zábradlí, též za ním mlčky hleděla. „A tvůj věneček uvázl zde; vidíš, že se vdáš zde!“ ozvala se Elška, obrátíc se k Báře. „Dle toho bychom ovšem neměly býti pohromadě; já měla bych zůstat zde, a vy přijít daleko od nás. Nevěřím tomu ale; člověk míní, pánbůh mění.“

„Ovšem,“ řekla Elška hlasem skoro smutným a sklopila s povzdechem oči na vodu.

„Tedy byste, Elško, tak ráda daleko od nás se dostala, nelíbí se vám zde?“ ptala se Bára a temnomodré veliké její oko zpytavě pohlíželo do Elščiné tváře.