Němcová V zámku a v podzámčí

VII.

Sára řekla, že jí není dobře, a pozvala si k sobě Jacquese. Spřádají spolu plány, jak se dostat do přízně pánů ze Springelfeldu.

VIII.

Všechno za dveřmi slyšela paní ze Springelfeldu a ze šoku se jí přitížilo. Ulehla a byla nemocná 3 týdny. Sáře dala výpověď a i když vypadala, že je mimo sebe, vnímala, co se kolem ní děje. Všichni bohatí páni odjeli, starala se o ni jen Klárka a paní Marjánka. Když se dověděla o svatbě Kaliny a Klárky, slíbila jim věno. Když jí bylo lépe, dala Vojtěchovi ušít obyčejnější šaty a ptala se ho, čím by chtěl být. Vojtěch byl šťastný, že se může stát doktorem, ale neměl s kým své štěstí sdílet.

IX.

Do zámku přijel strýc pana ze Springelfeldu a s ním hoch Emil. Emil se stal synkem zámeckých pánů a brzy se spřátelil s Vojtěchem. Všichni ve vsi řeší, co se na zámku odehrálo, ale nikdo neví nic jistě. Pan a paní ze Springelfeldu, Emil a služebnictvo odjíždějí na jih do Itálie, kde se má paní doléčit. Vojtěch a Joli zůstávají na zámku.

Doslov

Čtenář rozmlouvá se spisovatelem a ptá se ho na osud jednotlivých postav. Vojtěch studuje na lékaře, Klárka a Kalina se mají rádi a mají dítě, Sára chytla ošklivou nemoc.

● určení smyslu díla

Kniha má upozornit na rozdíly mezi chudými a bohatými. Chudí se jeví jako charakterově lepší lidé než bohatí.

● pravděpodobný adresát

Adresátem je kdokoli, koho zajímají vztahy ve společnosti v 19. století.

● zařazení knihy do kontextu celého autorova díla

Povídka byla napsána roku 1856, rok po Babičce. Patří k rozsáhlejším dílům Boženy Němcové.

● tematicky podobné dílo

Božena Němcová – Babička: děje obou knih se zaměřují na vztahy na vesnici, ukazují rozdíl mezi chudými a bohatými.

● porovnání s filmovou verzí nebo dramatizací

Televizní film se stejným názvem natočil roku 1981 režisér Ludvík Ráža. Paní Skočdopolovou hraje Jana Brejchová. Film odpovídá předloze a je dobře hodnocen.

Klárku každý miloval, nejvíc však správcův písař; Klárka mu také přála a matka její chválila ho, že je hodný člověk, ale mamsel Sára ho právě proto nenáviděla, chtěla, aby se jí kořil. – Také ji velmi uráželo, že jí „panno“ říkal, a ne „mamsel“. „A což ten písař hrubián, neví, kterak mně říkat? Myslí, že má před sebou sprosté děvče venkovské, že mne tituluje panno?“ schválně jednou Klárince řekla, chtíc ji tím uraziti.

„My sprostá venkovská děvčata,“ odpověděla jí Klára velmi vlídně, „nedáme si jinak říkat, to je naše nejkrásnější uctění, ale když vám to nesvědčí, zapovězte si, aby vám tak neříkal. – Však mamsel je chybně vyslovené francouzské slovo mademoiselle, a to znamená též panno.“

„Hleďme – vy mne budete chtít poučovat, co to znamená! Já dávno zapomněla, čemu vy se teprv učit musíte,“ hněvivě jí odsekla mamsel. – Podobné hádky byly často mezi nimi, ale Klára vždy v pravý čas přestala – a tím zavřela ústa i své odpůrnici.