Nepravý Nero_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Lion Feuchtwanger

Nepravý Nero

Výňatek

Umělecký tex

Akté Nerona milovala. Nero byl velikášský. Mnozí říkají, že to bylo šílenství, co dělal a jak žil, a události daly také názoru těchto rozumných strašlivě zapravdu. Ale nebyla to právě tato zaslepenost, císařská romantika, bohorovnost, ona oslňující moc, která mu získávala lásku a obdiv? Rozumu je možno si vážit: ale milovat je možno pouze jeho protiklad, onu oslnivost, ono „opojení“, jak to nazval tento žalostný Cejon. Pro tuto opojivost Akté Nerona milovala. Pro tuto opojivost ho miluje dodnes. Jeho politika byla možná nesprávná, nesprávný byl možná celý jeho život, ale dojista byl velkolepý a obdivuhodný. Všechno na něm bylo obdivuhodné, jeho bohorovnost, jeho marnivost, jeho krutost, jeho oslňující zjev, jeho úsměv, jeho nahněvané, smyslné rty, jeho šedivé oči občas poněkud znuděné, jindy tak nadšeně rozzářené, jeho hebká, měkká pleť. Jak ho milovala pro jeho nespoutanost, která ho někdy donutila naráz přerušit nějakou hostinu nebo zasedání senátu, protože teď, právě teď, v tomto okamžiku se mu zamanulo s ní souložit. A jak neznal míru ve svých plánech, jak byly velkolepé, jak odvážně uměl pohrdat všemi nesnázemi, jak nerozumné byly všechny jeho představy, jak ho proto milovala!

Akté nebyla žádná netýkavka a po Neronově smrti si nehrála na vestálku. Mezi muži jejího nejbližšího okolí byl básník jménem Italicus, jehož tvrdé, ryzí a velkolepé verše byly jako tesané do mramoru; ten ji miloval láskou daleko vytrvalejší, stálejší a vroucnější než Nero. Oplýval také mnoha vynikajícími vlastnostmi, byl moudrý, vzdělaný, poetický, a dokonce měl i dar humoru. Byl to dobrý druh u stolu i v posteli a bylo to příjemné pomyšlení, že tento zkušený, jinak tak vyrovnaný muž, jeden z největších básníků své doby, a možná vůbec největší, je do ní bláznivě zamilován. Mnozí dojista nechápali, proč Akté neopětuje tuto lásku s větší vroucností. A bylo to tak prosté: živý básník se s mrtvým Neronem nemohl vůbec měřit. […]

I teď před tímto člověkem, tímto žalostně střízlivým advokátem rozumu, který v ní budil téměř soucit, ji cele ovládla vzpomínka na zesnulého; snad to právě způsobil Cejonův útok proti opojení. Už to nebyla jen zvědavost, ale neodolatelné pokušení, nesmírná touha poznat muže, kterého tak mnozí pokládali za Nerona. Když z něho bude mít jen něco, jeho hlas, jeho ruce, jeho chůzi, jen špetku z onoho velkolepého spojení velikosti, pošetilosti, majestátnosti a mladistvosti, jak bude přešťastná!

„Snad je to přece jen Nero,“ řekla.

Neumělecký text

Jak jistě každý čtenář snadno pozná, je příběh nepravého Nerona důmyslnou paralelou událostí, které se v polovině třicátých let odehrávaly v Německu. Tři hlavní postavy tohoto historického románu, hrnčíř Terentius čili nepravý Nero jako „vůdce“, setník Trebonius jako nejvyšší vojenský šéf se svou zálibou v uniformách a vyznamenáních a konečně mazaný a vychytralý Knops jako šéf propagandy, to je na první pohled portrét vůdčího trojlístku nacistického Německa, Hitlera, Goeringa a Goebbelse. Tato historická paralela je dosti důsledná nejen ve vnější charakteristice těchto postav, ale i v jejich jednání a psychologii. Pod historickým nátěrem se tu připomínají i četné nedávné události z hitlerovského Německa zejména politické metody nacistů k uchvácení i udržení moci. Zločinné zatopení města Apameje je očividnou obdobou zapálení říšského sněmu v Berlíně, a to nejen v samotných faktech, ale i v důvodech a následcích. […]