O církvi_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jan Hus

O církvi

Výňatek

Umělecký text

Každý křesťan má věrně věřit svatou církev obecnou, tak jako má milovat Pána Ježíše Krista ženicha té církve i církev samu, jeho nevěstu; ale nemiluje svou duchovní matku, nepozná-li ji přinejmenším vírou; má ji tedy vírou poznávat, a tak ji jako přední matku ctít.

Abychom se s ní tedy poněkud obeznámili, je třeba si uvědomit za prvé, že církev znamená dům Boží, zbudovaný k tomu, aby lid v něm uctíval svého Boha, jak čteme v I. epištole Korintským 11: „Cožpak domy nemáte k jídlu a k pití? Či církví Boží,“ tj. podle Augustina domem modlitby, „pohrdáte?“ Za druhé označuje církev služebníky, kteří k onomu domu patří. A odtud kněží příslušní k jedné hmotné církvi se nazývají církví. Protože však církev je v řečtině shromáždění spojené pod jednou vládou, jak učí Aristoteles v 2. knize Politiky, v kapitole 7. slovy: „Shromáždění se zúčastňují všichni,“ nazývá se tedy v tomto významu shromáždění všech lidí církví podle onoho slova u Matouše v 25. kapitole: „Když přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé jeho s ním, tehdy se posadí na trůn své velebnosti a shromážděny budou před něj všecky národy.“ Hle, veliké shromáždění lidí pod vládou krále Krista! Poněvadž však celé ono shromáždění není církví svatou, proto se dodává: „I rozdělí je jedny od druhých, tak jako pastýř rozděluje ovce od kozlů.“

Z toho je zřejmé, že jedna jest církev ovcí a druhá kozlů, jedna církev svatých a druhá zavržených.

Neumělecký text

Příznačné rysy vtisklo žánru traktátu sepětí se středověkou křesťanskou učeností (zvláště filozofií, teologií a právnickou naukou) a s její převážně scholastickou metodou, opírající se o dialektiku jako nástroj logické argumentace.

Kompozice traktátu začíná vymezením otázky (někdy i v podobě citátu), zpravidla (leč nikoliv nezbytně) pokračuje výkladem různých pohledů a stanovisek, následují důkazy směřující k zdůvodnění předkládaného řešení a posléze závěr.

Běžnou součástí textu jsou hojné a mnohdy obšírné citáty i odvolání na obecně uznávané autority (Písmo svaté, církevní Otcové, vůdčí myšlenkové zjevy vrcholného středověku, zvláště Albert Veliký a Tomáš Akvinský, antičtí učenci a spisovatelé aj.), exkursy a snaha podpořit řešení množstvím detailních argumentů. To často vede k opakování a planému verbalismu, pramenícímu též z autorské touhy předvést nastudované vědomosti a rozhled po literatuře. Traktáty tak nezřídka působí (ostatně jako značná část středověké písemné produkce) dojmem kompilace, v níž je obtížné rozpoznat původní přínos. Mnohé práce skutečně jen opakují, rozmnožují a rozvádějí již existující doklady ve prospěch správnosti určitého závěru či teze, jiné z přejímaného materiálu vytvářejí vlastní dílo.