Petrohrad_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Andrej Bělyj

Petrohrad

Výňatek

Umělecký text

Z cípatého oblaku se spustily pruhy vydatného deště – crčely a ševelily, zavířily v bublajících loužích studenými bublinkami.

„Nikolaji Apollonoviči, žerty stranou, teď mluvím vážně; musím vám říci, že mě vaše pochybnosti a nerozhodnost zarážejí; měl jste se rozmyslet a rozhodnout dříve... Mohl jste odmítnout (měl jste na to dva měsíce). Vy jste to ale neudělal; teď máte tři možnosti, můžete si vybrat: vězení, sebevraždu nebo vraždu. Teď mi už – rozumíte... ?“

Petrohrade, Petrohrade!

Zahalen do mlhy, pronásledoval jsi mě jak horečný výplod mozku. Nemilosrdný mučiteli! Těkavý přízraku: léta jsi na mě dotíral; hnal jsem se tvými strašnými ulicemi, až jsem se najednou octl na tomto blýskavém mostě.

Ó vy zelené vody, které se hemžíte myriádami baktérií! Vzpomínám na ten osudný okamžik: i já jsem se jedné zářijové noci sklonil přes vlhké zábradlí...

Nikolaj Apollonovič se otočil: neuviděl však za sebou nikoho, nic; nad syrově vlhkým zábradlím, nad nazelenalou vodou hemžící se baktériemi se ho zmocnil jen ubrečený vítr; tady, právě na tomhle místě před více než dvěma měsíci dal Nikolaj Apollonovič ten strašný slib!

Náměstí zelo prázdnotou; jen senát a synod tu zvedaly svá poschodí. Nikolaj Apollonovič zvědavě pohlédl na obrovskou siluetu Jezdce. Dříve to vypadalo, jako by tam nebyl (kryl ho stín); ale teď kov tváře se rozdvojil – v úsměvu.

Mraky se protrhaly; v měsíčním svitu stoupala z oblak nazelenalá pára roztavené mědi... Na okamžik všechno vzplanulo: voda, střechy, žulové kvádry; vzplanula Jezdcova tvář i měděný vavřínový věnec; a velitelsky vztažená obrovská ruka; vypadalo to, jako by se měla vzápětí pohnout; kovová kopyta udeří do skály a celým Petrohradem se rozlehne:

„Střez se mě....“

„Já tu bdím...“

„A nenávratně ničím!...“

Neumělecký text

Bělého Petěrburg, začatý rok před válkou a vydaný poprvé v roce 1916, nejlepší dílo autorovo, je druhým, zcela samostatným dílem plánované trilogie Západ, či Východ.

Andrej Bělyj je podivný autor. Duch nervní, složitý, kultivovaný, vzrušený, výbušný a citlivý vstupuje do literatury po boku Alexandra Bloka pod praporem symbolismu – a zůstává v ní právě tím, čím a jak tento symbolismus překonává. Básník neklidu, hledání a čekání, oné těhotné a k prasknutí napjaté doby před válkou, před a mezi revolucemi, vstupuje do života jako duch, v němž se sváří mystika s pozitivismem, domnívá se, že nachází, po silném ovlivnění Vladimírem Solovjovem a Merežkovským, naplnění svého osudu osobního i uměleckého v antropozofii Rudolfa Steinera – a zapisuje se do paměti svých čtenářů a žáků – k nimž patří nejlepší jména současné ruské prózy – jako kouzelný stylista očí přesných jako objektiv fotografického aparátu a uší jemných jako vosková blanka nahrávacího gramofonu.