Pohádka máje_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vilém Mrštík

Pohádka máje

Výňatek

Umělecký text

Z úkrytu křoví viděl revírníka, jak od myslivny třešňovou alejí ubírá se klesu. Viděl Barryho, jak se svěšenou hlavou přešlapuje za ním; viděl i starého hajného, služku vracející se z lesa s nůší požaté trávy na zádech, viděl i pasáka, jak loudavým krokem ubírá se k ovčínu; i Marta vyběhla před hrazení dvora a svolávala drůbež - -

Jen Helenka nikde.

Už nevěděl, co si počít má, a jak hladový vlk dorážel až k stavení. Opatrně se rozhlížeje kolem sebe jako zloděj, není-li nikoho nablízku, přikrčil se za plot a díval a díval se dovnitř…

Až jednou – šel kolem svobodně, nekrčil se za plot, tvářil se, jako by z lesa šel kolem myslivny

k mlýnu; ohlédnul se cestou napravo, směrem, kde bylo okno –

Nohy pod ním zdřevěněly, ruka učinila zmatený pohyb po klobouku. Ale než rukou nahmatal střechu, zmizel přelud a v okně zdálo se jen, jako by se cosi zlatem oblýsklo. Hned nato rozlehlo se domem prudké, rychlé zabouchnutí dveří.

Ríša stál a krve by se na něm nedořezal, jak byl zsinalý a bílý.

Když vykročil, cítil, jak nohy nejistě pod ním hledají půdu, svaly se na něm třesou a po zádech probíhá mrazivé chvění.

Všechnu krev ucítil zase v hlavě.

A byla strašná pro něho následující noc. S večerními stíny padnul na něj divoký stesk. Když ulehnul, jako by ani na zemi se necítil, ale v pekle. Probouzel jej sebemenší ruch. Na chvilku jako by se mu zdálo, že usíná, ale pohnulo se cosi a Ríša vyletěl, chvěje se na celém těle jako list. Tělem, zdálo se mu, že leží v kopřivách, hlavou v ohni. A hodiny bily. Slyšel jednu za druhou, jak ponocný troubí, na lavičce za farou „chlapci“ zpívali milostnou píseň – Ze zahrady slavík zpíval s nimi a mísil svoje zpěvy do jejich a po návsi rozlehlo se hrobové ticho. Jen stromy chřestily na dvoře, v oknech se třáslo sklo. Kdyby list se byl převrátil na stole, byl by je slyšel, napjatý měl každý nerv… A vzpomínka za vzpomínkou hrnula se k němu… A všechny se týkaly jí, upřádaly její obraz, předváděly ji. – Odvrátil od nich mysl a nechtěl vzpomínat… Jen usnout si přál, usnout a zbavit se těch stvůr, jak si je vytvářel sám. Jak bouchla těmi dveřmi, jak sebou škubla a prchla! Ani vidět ho nechtěla! Tak jí byl odporný! –

Hodil sebou na levou stranu ke zdi a začal se na sebe i zlít. Ale srdce přimáčknuté nemělo dost místa, za chvíli zas ležel jako plást. A horko mu bylo, horko a dusno i při rozevřených dveřích, které byl v zoufalství rozhodil dokořán. Na chvíli zavanul vždy na něj vzduch a tu mu bylo, jako by se někdo rukou dotkl jeho čela.

Výňatek

Neumělecký text

Mrštíkovi lidé jsou lidé žijící ve chvíli a podléhající všem jejím klamům, buďto lidé vnějškoví a pasivní, neuvědomělí, trpní otroci smyslů, okolí, nálady, rozmaru; nebo lidé vášně, zmítání jí a bojující s ní, ale nedocházející ke kladnému vítězství. Mrštík – přesně mluveno – zná jen dvojí extrémní pásmo lidství: mládí s jeho divokými pudy, vášněmi, vzdory a odboji a resignované dohořívající stáří, které smířeno jsouc se vším, dekorativně a náladově ve vzpomínkách snovým zrakem přehlíží životní var a svár. V těchto dvou polohách napsal nejlepší své práce.