Srdce temnoty_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Joseph Conrad

Srdce temnoty

Výňatek

Umělecký text

Náhle však, když jsme proplouvali jedním z ohybů řeky, se počaly vynořovat rákosové stěny, vysoké střechy z trávy, ozval se ječivý křik, černé údy se míhaly v jakémsi víru, množství rukou tleskalo, bylo slyšet dupot nohou, těla sebou škubala, patrný byl lesk mnoha očí − to vše pod příkrovem těžkého a nehybného listoví. Parník si zvolna razil cestu vpřed podél toho černého a nepochopitelného šílenství.

[…]

Země se zdála být nezemskou. Jsme zvyklí dívat se na spoutané tělo přemožené obludy, ale tam − tam jste se mohli dívat na něco obludného, co přitom bylo svobodné. Bylo to nezemské a ti lidé byli... Ne, nebyli nelidští. Víte, to bylo ze všeho nejhorší – to podezření, že nejsou nelidští. Pomalu se to člověka zmocňovalo. Vyli a přeskakovali, točili se a jejich tváře dostávaly strašlivý výraz. Vzrušující však bylo pomyšlení na to, že jsou to lidé – jako vy – pomyšlení na vaši vzdálenou spřízněnost s touto divokou a vášnivou vřavou. Ošklivé. Ano, bylo to ošklivé. Kdyby však člověk měl dost odvahy, musel by si přiznat, že v něm něco, byť i jen nepatrně, reaguje na tu strašlivou upřímnost toho hluku, že nejasně pociťuje, že v tom všem se skrývá nějaký smysl, který je schopen – ač je tak vzdálen od oné noci prvopočátků – chápat. A proč ne? Duch člověka je schopen všeho – protože všechno je v něm, veškerá minulost stejně tak jako budoucnost. Co se tam konec konců projevovalo? Radost, strach, smutek, oddanost, odvaha, hněv – kdo může říci? – v každém případě pravda – pravda zbavená roucha času. Ať ten, kdo je pošetilý, zírá a třese se – ten, kdo je mužem, ji zná a může přihlížet, aniž by pohnul brvou. Musí být však alespoň tolik mužem jako tito na břehu. Musí tu pravdu přijímat svou vlastní pravou podstatou – svou vlastní vrozenou silou. Zásady nestačí. Osvojené věci, šaty, krásné hadry – hadry, které odletí při prvním pořádném otřesu. Ne, člověk potřebuje uvědomělou víru.

Neumělecký text

Ze všeho, co napsal, jsem vždycky nejvíc obdivoval strašlivý román Srdce temnoty, v níž slabého idealistu přivádí k šílenství hrůza tropů a osamělosti uprostřed divochů. Tento román podle mého názoru nejlépe vyjadřuje Conradovu životní filosofii. Mám dojem, ač nevím, zda by s takovým obrazem souhlasil, že si představoval civilizovaný a morálně snesitelný lidský život jako nebezpečnou procházku po tenké skořápce ztuhlé lávy, která může každou chvíli puknout a svrhnout neopatrného člověka do propasti. Měl zostřený smysl pro různé formy impulsivního šílenství, jemuž lidé propadají, a právě to jej hluboce přesvědčovalo o významu kázně. Jeho hledisko by se snad dalo formulovat jako Rousseauova antiteze: „Člověk se rodí v poutech, ale může se osvobodit.“ Osvobozuje se, řekl by jistě Conrad, nikoli popouštěním uzdy svým impulsům, nikoli ponecháním sama sebe náhodě, kdy člověk není svým pánem, ale podřízením rozmarného pudu nadřazenému cíli...