Svatý Xaverius_V001_o

Rukopis, s nímž je pojem romaneta historicky spojen, nesl název Svatý Xaverius. Bližší označení mělo tento titul specifikovat, mělo eliminovat představu, že jde o životopis světce. Svatý Xaverius se Nerudovi – jak zaznamenal Arbes – nezdál být přiřaditelný k žádnému ze středních a drobných prozaických žánrů frekventovaných v tehdejší próze – ani k novele či arabesce, ani k „obrazu života“. Označení „filozofická historka“ zamítl přitom jako nevhodné z hlediska textu a neatraktivní z hlediska čtenářského. „Malý román“ nebo „románek“ mohl v češtině vyznít jako zlehčení; pojmenování „epizoda z románu“, kterým Arbes doprovodil v roce 1866 jinou prózu, nazvanou Ďábel na skřipci, Neruda prý odmítl se zdůvodněním, že Svatý Xaverius je práce „úplně zakončená“.

Pojem romaneto poukazuje v českém kontextu k románu a má přitom navíc atraktivní, ztajemňující přídech (ten v případě Svatého Xaveria jenom vystupňovalo bližší určení „pražské romaneto“). Nezvyklé žánrové označení tak vycházelo částečně vstříc literární ctižádosti svého času, upřené k románu, a svým způsobem na ni odpovídalo. Zároveň vyhovovalo reklamně propagačnímu zájmu začínajícího časopisu, a navíc doporučovalo práci nezavedeného spisovatele jako novotvar, jako literární vynález.

Úspěch „pražského romaneta“, otištěného v Lumíru 1873 krátce před Arbesovým vězněním v České Lípě, byl pro autora šťastnou událostí. Dík Svatému Xaveriovi nastupoval trest související s novinářskou činností jako spisovatel, který konečně našel tvar dlouho hledaný a kterému se už dostalo mimořádné čtenářské ozvěny. Básník a lékař Josef Thomayer zaznamenal, že houfy prvních čtenářů Svatého Xaveria putovaly před Balkův obraz do Svatomikulášského chrámu. Skupinky venkovských čtenářů zajížděly zhlédnout dějiště Svatého Xaveria pak ještě deset let po prvním uveřejnění romaneta. A ctitelé Jakuba Arbesa si začali říkat „xaveristé”.

(J. Janáčková, Arbesovo romaneto I.)

obecná struktura ústní zkoušky

1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla);

2. obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla;

3. porovnání výňatku z uměleckého textu s výňatkem z textu neuměleckého;

4. typické rysy daného neuměleckého textu, jeho stylová a jazyková charakteristika.