Ukradený kaktus

Ukradený kaktus

V první části této povídky se vypráví o tom, co se panu Kubátovi v létě přihodilo. Čtrnáct dní strávil na letním bytě, kde se oddával blahodárným a hygienickým účinkům nerušené nudy a začal věřit tomu, že ho mají místní klepny nějak v prádle. Bylo mu podezřelé, že mu dopisy docházely nápadně dobře zalepené, až se celá obálka na rubu zrovna leskla arabskou gumou. A tak si řekl, že mu asi někdo otvírá jeho poštu. A vyzrál na to. Začal svým nejúhlednějším písmem psát různé vulgární nadávky na místní paní poštmistrovou a podepsal se pod to vlastním jménem Jan Kubát. Na jeden papír doslova vysypal čtyřiatřicet výrazů, kterých může přímý a počestný muž užít vůči každé ženě, aniž by se stal dotěrným. Poté to spokojeně zalepil, napsal na obálku svou vlastní adresu a jel do nejbližšího města dát do poštovní schránky. Den nato běžel s úsměvem na poštu a strčil hlavu do okénka. Optal se paní pošmistrové, jestli náhodou pro něj nemá dopis. Odvětila, že ho bude žalovat a podívala se na něj tím nejstrašnějším pohledem. A pak Kubát raději odjel. Bylo mu úplně jasně, kdo jeho dopis otevřel a četl.

V další časti povídky se děj soustředí na pana Holana, který byl vrchním zahradníkem Holbenovy zahrady. Holan vyprávěl, jak jednou nalíčil na zloděje kaktusů. Pan Holben byl náramný kaktusář. Jeho sbírka měla cenu tři sta tisíc. A starý pán si potrpěl, aby byla sbírka veřejně přístupná. Prý vloni začali pozorovat, jak se jim ztrácejí kaktusy. Nebyly to ale obyčejné kaktusy, ale zrovna ty speciální, dovoz přímo z Kostariky. A tak si přemýšleli o tom, že zloděj musel být nějaký znalec kaktusů. Starý pán Holben začal zuřit. Zahradník doporučil uzavřít skleníky, ale to pan Holben nechtěl. Prý je to ušlechtilá záliba pro všechny. Vyzval zahradníka k chycení zloděje. Doporučil mu vyhodit hlídače a najmout dva revírní inspektory. Byla to velmi složitá věc, měli celkem třicet šest tisíc hrníčků. Ztratil se jim dokonce vzácný Pilocereus fimbriatus.

Holan navštívil předsedy dvou kaktusářských spolků, aby se s nimi poradil, kdo mohl kaktusy odcizit. Holana ujistili, že to nemohl být někdo od nich, neboť u nich jsou samí nezasvěcenci, kteří nemají ponětí, co je to Pilocereus. A že ručí za svoje členy, že ti nejsou schopni něco ukrást. A i kdyby se tak stalo, tak určitě by tyto poklady ukázali ostatním a chlubili by se. Zároveň ale řekli Holanovi, že existují ještě divocí kaktusáři a ti prý jsou schopni všeho.

Holan musel vylézt na javor, aby mohl přemýšlet. A na tom javoru vymyslel plán. Oběhl známé zahradníky a sehnal od nich nemocné kaktusy. Když jich pár set marodů měl, tak je přes noc nastrkal do Holbenovy sbírky. Dva dny nic nikomu neřekl a třetí den dal do všech novin informaci, že Holbenovy světoznámé sbírky jsou ohroženy. Do zprávy dodal informace, že do Holbenovy sbírky byla zavlečena neznámá choroba asi z Bolívie. Projevuje se hnilobou kořenů, krčku i těla. A z důvodu vysoké nakažlivosti se rychle šíří. Po dalších deseti dnech poslal do tisku další zprávu o tom, zda-li se podaří Holbenovu sbírku vůbec zachránit. K této zprávě připsal dodatek o tom, že známy profesor Mackenzie doporučil zachvácené exempláře postřikovat tinkturou Havard-Lotsenovou. Roztok lze prý dostat i u nich a přesně uvedl ve kterém závodě.