Dějepis - Velká francouzská revoluce

Dějepis

Velká francouzská revoluce (1789–1799)

1. Úvod
Francouzská revoluce patří mezi nejvýznamnější události evropských dějin. Probíhala od roku
1789 a její hlavní etapa skončila roku 1799, kdy se k moci dostal Napoleon Bonaparte. Revoluce
zásadně proměnila politické, společenské i právní poměry ve Franci a ovlivnila vývoj celé Evropy.
Její vznik souvisel s dlouhodobou krizí absolutistické monarchie, nerovným postavením
obyvatelstva, hospodářskými problémy a šířením myšlenek osvícenství.

Francie byla před revolucí absolutní monarchií. Král měl rozsáhlou moc a společnost byla
rozdělena do tří stavů. První stav tvořilo duchovenstvo, druhý šlechta a třetí stav zahrnoval
především měšťany, řemeslníky, obchodníky a rolníky. Třetí stav představoval naprostou většinu
obyvatel, ale měl omezený politický vliv a nesl značnou část daňového zatížení. Šlechta a
duchovenstvo naopak disponovaly významnými výsadami.

2. Osvícenství a počátek revoluce
Významným ideovým základem revoluce bylo osvícenství. Osvícenci zdůrazňovali rozum, osobní
svobodu, rovnost před zákonem a právo člověka podílet se na správě státu. Jean-Jacques
Rousseau rozvíjel myšlenku společenské smlouvy a lidové suverenity. Montesquieu prosazoval
rozdělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Tyto myšlenky oslabovaly tradiční
představu, že panovník vládne z božího práva.

V srpnu 1789 Národní shromáždění přijalo Deklaraci práv člověka a občana. Dokument vycházel z
myšlenek svobody a rovnosti a zdůrazňoval, že lidé se rodí svobodní a mají stejná práva.
Revoluční změny postupně rušily stavovská privilegia a oslabovaly tradiční společenské
uspořádání.

3. Kons tuční monarchie a republika
Roku 1791 byla přijata ústava, která zavedla konstituční monarchii. Král zůstal hlavou státu, ale
jeho pravomoci byly omezeny ústavou a zákonodárnou moc získalo volené shromáždění. Napětí
však pokračovalo. Část obyvatel požadovala radikálnější změny a současně se zvyšoval strach z
evropských monarchií, které se obávaly šíření revolučních myšlenek.

Nejradikálnější období bývá spojováno s jakobíny a Výborem pro veřejné blaho, v jehož čele stál
Maximilien Robespierre. V letech 1793–1794 probíhalo období známé jako jakobínský teror.
Revoluční tribunály pronásledovaly skutečné i domnělé odpůrce revoluce. Současně vláda zavedla
některá mimořádná hospodářská a vojenská opatření, aby dokázala čelit válce a vnitřnímu odporu.

V červenci 1794 byl Robespierre svržen a popraven. Tím skončilo nejradikálnější období revoluce.
Následovalo období vlády direktoria, které mělo pět členů a potýkalo se s politickou nestabilitou,
hospodářskými problémy a válka

4. Konec revoluce
V roce 1799 provedl Napoleon Bonaparte státní převrat a stal se prvním konzulem. Tím se obvykle
označuje konec Francouzské revoluce. Napoleon později soustředil moc do svých rukou a roku
1804 se stal císařem. Přesto některé výsledky revoluce přetrvaly.