Tomáš Garrigue Masaryk

TOMÁŠ GARIGGUE MASARYK (1850–1937)

• otec byl slovenský kočí, matka byla služebná

• v roce 1865 nastoupil na německou vysokou školu v Brně

• pokračoval ve studiích na vídeňské univerzitě

• doktorát získal v roce 1876

• rok studoval v Lipsku, kde se seznámil s americkou studentkou hudby Charlotte Garrigue, se kterou se oženil v roce 1878.

• V roce 1879 byl jmenován profesorem filozofie ve Vídni a v roce 1882 se stal profesorem filozofie na české univerzitě v Praze

• Masarykovy práce o české reformaci a českém obrození počátku 19. století měly Čechům připomenout „náboženský význam“ jejich dědictví. Jeho pojednání o díle českého historika Františka Palackého, který podporoval zrovnoprávnění Slovanů v rakouském státě, bylo hlubokou analýzou rakousko-českého napětí.

• V roce 1889 Masaryk vstoupil na politickou dráhu po přeměně časopisu na politickou revui. Počátkem 90. let 19. století začal obracet svou pozornost ke Slovákům v severním Maďarsku. Kritičností jak feudální povahy maďarské suverenity, tak zastaralých panslovanských tendencí slovenských politiků se stal idolem mladých slovenských pokrokářů, kteří hráli rozhodující roli v česko-slovenském svazku v letech 1918–1919. Po demaskování padělaných středověkých českých básní prokázal svou ochotu riskovat neoblíbenost ve snaze o mravní spravedlnost znovu, když se mu v roce 1899 podařilo prokázat nevinu Židů obviněných v rituální vraždě. Přestože byl Masaryk hluboce zapojen do politických sporů, vydal před rokem 1914 dvě monumentální díla. Ve svém díle o marxismu (1898) pojednával o rozporech kapitalismu i socialismu.

• Jako politik byl Masaryk zprvu stoupencem federativního austroslavismu předpokládaného v roce 1848. Ale jako demokrat se postupně odcizil loajálnímu, konzervativnímu a římskokatolickému pojetí staročeské strany a přijal pozvání liberálů, buržoazní mladočeské strany. V roce 1891 byl zvolen do rakouské Říšské rady, ale poté, co nesouhlasil s emocionálním nacionalismem mladočechů a v roce 1893 rezignoval. V březnu 1900 založil vlastní Realistickou stranu a po svém znovuzvolení v demokratičtější Říšské radě stal se zde výraznou postavou levicové slovanské opozice. V Říšské radě i ve stálém výboru rakouského a maďarského parlamentu napadl spojenectví Rakouska-Uherska s Německem a jeho imperialistickou politiku na Balkáně. Hájil práva Srbů a Chorvatů – zejména v době anexe Bosny a Hercegoviny Rakouskem.

• Počátkem roku 1915, po vypuknutí 1. světové války se Masaryk vydal do západní Evropy, kde byl uznáván jako představitel podzemního českého osvobozeneckého hnutí a vedl energické tažení proti Rakousku-Uhersku a Německu. Jeho britští a francouzští přátelé mu pomohli navázat kontakt se spojeneckými vůdci, kterým vytyčil české cíle: restituce samostatnosti Čech na demokratickém základě; založení česko-slovenské jednoty; rozkouskování Rakouska-Uherska podle etnických principů; a zřízení nových států mezi Německem a Ruskem jako cordon sanitaire („sanitární linie“ nebo linie vedená kolem infikovaného místa) proti německému imperialismu.

• Po svržení autokratického carského režimu v roce 1917 přenesl Masaryk svou činnost do Ruska, aby zde organizoval Československé legie tvořené československými válečnými zajatci a rozvíjel kontakty s novou vládou. Po bolševické revoluci se vydal do Spojených států, kde ho přivítaly české a slovenské skupiny a kde s prezidentem Woodrowem Wilsonem a ministrem zahraničí Robertem Lansingem vyjednal podmínky československé nezávislosti.

• 3. června 1918 bylo Československo uznáno za spojeneckou mocnost a jeho hranice byly vytyčeny podle Masarykova obrysu. Jak Masaryk slíbil, nový mnohonárodnostní stát respektoval menšinová práva svých velkých německých a maďarských etnických skupin. 14. listopadu 1918 byl zvolen prezidentem Československa a znovu zvolen v letech 1920, 1927 a 1934. Jako skutečný „osvoboditel“ a „otec své země“ se neustále zabýval urovnáváním krizí vyplývajících s konflikty mezi českou a slovenskou stranou a také postavení slovenské menšiny. Masaryk byl jedním z prvních, kdo vyjádřil své znepokojení nad osudem střední Evropy po nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933. Na svůj post rezignoval v prosinci 1935 a téměř o dva roky později zemřel.