Evžen Oněgin

Zanedlouho se Lenský zamiluje do Olgy, veselé, však lehce zmanipulovatelné dívky. Její sestra Taťána, citlivé, skromné a důvěřivé děvče, se dovídá o tajemném přistěhovalci z Petrohradu a ihned se zamiluje, i na úkor matčina negativního názoru. Taťána je tak ztělesněním motivu revolty proti společnosti. A tak Oněginovi píše milostný dopis (variace motivu), v němž, jako životem neposkvrněná panna s ideály lásky, vyznává své city. Zanedlouho poté je na oslavu Taťániných narozenin od Lenského pozván i sám Oněgin. Taťána mu znovu vyznává city, však Oněgin ji nejen odmítne, ale také ji poučuje o její nevyspělosti a poukazuje na jeho neschopnost loajality k druhému.

Celou situaci Oněgin vnímá jako zradu od Lenského, a tak se snaží svést Olgu. Lenský je vnitřně rozervaný (motiv zrazeného přátelství), a tak v zápalu emocí vyzve Oněgina na pistolní souboj, v němž nakonec skoná. Po téhle klíčové scéně je však Oněgin vnitřně zasažen, je zde tak poprvé vyobrazen jako člověk se skutečnými emocemi, a tak odchází zpět do Petrohradu. Po 10 letech se Oněgin, vylíčený jako vnitřně vyprahlá troska bez motivace k životu, vrací zpět na venkov (motiv touhy po klidu). Zde se setkává s Taťánou. Ta je šťastně vdaná, a tak i přes její lásku k Oněginovi ho odmítá nejen z důvodu předešlého zostuzení před 10 lety, ale také kvůli své loajalitě k manželovi.

Autor v díle užívá spisovný jazyk s četným výskytem francouzských slov při kritice falešné měšťanské smetánky. Jak je vidno z motivů výše, autor rád pracoval s kontrasty, jak mezi postavami – Taťána x Oněgin, tak i mezi motivy: měšťanské x vesnické myšlení. V promluvách postav se objevuje značné množství řečnických otázek k podtržení nálady postav. V popisech přírody si autor hraje i s personifikací, či zvukomalebností slov. Metaforičnost autorovi také nechybí. Příkladem může být „stín naděje“ užit v dopise od Taťány.

Podle mého názoru cílem díla mělo být věrohodné vyobrazení životních strasti různých individuí k podpoření myšlenek individualismu. Naráží zde však i na paradox, že i když je každý z nás jedinečný, konflikt lásky a samoty se týká každého z nás. Nenápadně je zde i zaobalena revolta proti tradici a společnosti. Důležitější je přeci být sám sebou a nenechat se deformovat společností, jelikož odklon i o pár stupňů vedle může zkazit celý náš život, jak to bylo ostatně v případě Oněgina. I díky volbě všeobecně platného tématu vyznívá dílo velmi věrohodně a aktuálně. Smrt blízkých, zrada, neopětovaná láska, život ve sužující společnosti to vše tady na světě bylo, je a nejspíš bude.