Evžen Oněgin_V002_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Alexandr Sergejevič Puškin

Evžen Oněgin

Výňatek

Umělecký text

XVI

Čas jara míjí nenávratně,

mé sny se v dálce ztrácejí…

Věřte, jak sestru vás mám rád… ne,

snad ještě mnohem něžněji.

Má střízlivost vám dobře radí:

své sny a touhy každé mládí

častokrát v letu vymění,

strom každý rok je zelený

a s každým jarem znova kvete.

Proč, nebe jistě dobře ví.

Zas přijde láska… ale vy…

příště se radši ovládněte,

muži jsou různí, leckterý

by zneužil té důvěry…“

XVII

Taťjana jako omráčená,

neschopná slůvka obrany,

bez dechu, bělejší než stěna,

vyslechla jeho kázání.

Pak bezmocně (a jak se vždycky

s oblibou říká, mechanicky)

dala se odvést alejí…

jen o poznání hlouběji

klesla jí tmavovlasá hlava…

tak vešli spolu do domu

a nebylo to nikomu

divné: i venkov má svá práva,

svoboda pro list domovský

nemusí chodit do Moskvy.

Neumělecký text

Matka se mýlila. Nezamilovala jsem se do Oněgina, ale do Oněgina a Taťjany (a možná že do Taťjany trochu víc), do nich obou zároveň, do lásky. […]

Lavička, na které neseděli, sehrála rozhodující roli. Ani tehdy, ani později jsem neměla ráda, když se líbali, ale vždycky – když se loučili. Nikdy jsme je neměla ráda, když si sedali, vždycky, když se rozcházeli. Má první milostná scéna byla nemilostná: on nemiloval (to jsem pochopila), proto si také nesedl, milovala ona, proto také vstala, ani okamžik nebyli spolu, nic nedělali spolu, každý z nich dělal pravý opak: on mluvil, ona mlčela, on nemiloval, ona milovala, on odešel, ona zůstala, takže kdyby se zvedla opona – ona tam stojí sama a možná že opět sedí, poněvadž stála pouze proto, že stál on, a pak se zhroutila a bude tak sedět věčně.

Tahle má první milostná scéna determinovala všechny mé následující, veškerou vášeň nešťastné, nevzájemné, nemožné lásky ve mně.

V tom přece také byla celá podstata, že on ji nemiloval, a pouze proto ona milovala jeho - tolik a pouze proto jeho, a ne jiného, si za lásku zvolila, protože vskrytu duše věděla, že on ji milovat nemůže. (Říkám to teď, ale věděla jsem to už tehdy, tehdy jsem to věděla, ale dnes jsem se to naučila říkat.) Lidé s tímto osudovým darem nešťastné – osamělé – beze zbytku na sebe vzaté – lásky – mají přímo génia na nevhodné předměty.

Ale ještě jednu věc, ne jednu, ale mnohé, ve mně determinoval Evžen Oněgin. Jestliže jsem později celý život, až po tento poslední den psala vždy první, první podávala ruku – a ruce, nebojíc se odsudku – pak pouze proto, že na úsvitu mých dnů ležící Taťjana v knize, při svíčce, s rozcuchaným a přes prsa přehozeným copem, to před mýma očima ̶ udělala. A jestliže jsem potom, když odcházeli (vždy – odcházeli) nejenom za nimi nevztahovala podávané ruce, ale ani hlavu neotočila, pak pouze proto, že tenkrát v aleji Taťjana strnula jako socha.