Etika

ETIKA

- ethos = mrav, obyčej

- je to filozofická disciplína

- předmětem jsou hodnotící soudy, ty týkají rozlišování dobrého a zlého

- usiluje o poskytnutí norem a pravidel lidského chování a jednání

- zabývá se morálkou = souhrn hodnotících soudů, zvyků, pravidel a norem (lidé se jimi řídí)

- řídí se jí lidé při mravním jednání (= chování)

- spočívá ve vnitřní sankci

- morální znamená patřící do oblasti morálky

- morálně dobré nebo špatné znamená shodu nebo neshodu s platnými morálními pravidly a vlastním svědomím

Svědomí

- je osobní přesvědčení založené na přijetí určitých morálních norem

- ty se stávají měřítkem posuzování zejména vlastního chování

- má 3 složky:

• poznávací procesy - poznání původu a významu norem, jimiž se řídí

• hodnotící momenty - schopnost posuzovat vlastní činy

• emocionální složky - vědomí povinnosti, viny, lítosti, pokání

Ctnost

- je každá dokonale vyvinutá schopnost mravního jednání člověka

- je dosahována z jeho svobody permanentním úsilím o mravní dobro

- etika ctností se rozvíjela především v antice

- tehdy byla chápána jako souhrn vlastností a činností, kterými se jedinec projevoval jako dobrý občan polis

- patřily sem spravedlnost, uměřenost a statečnost

- středověk k nim přidal zbožnost, lásku k bližnímu, věrnost

- novověk píli, spořivost

- k dnešním ctnostem patří například solidarita a tolerance

- etika si klade otázky typu:

Co je dobré?

Jaký je smysl mého konání?

Jak mám jednat?

Co je spravedlnost?

- 2 základní proudy etiky:

1. deskriptivní

- popisuje to, co platí jako morální jednání u určitých národů

- zkoumá jejich zvyky, hodnoty...

1. normativní

- usiluje o stanovení kritérií mravního jednání

- na jejich základě se snaží formulovat morální pravidla např. teologická etika, egoismus...

- existuje také tzv. formální nebo obsahová etika

• formální etika

- odvozuje své principy z rozumu a apriorních předpokladů

- například kategorický imperativ I. Kanta

- ten nám dává z rozumu pocházející formu pro naše konání

• obsahová etika

- určuje přímo, co je a co není dobré

- dává nám empiricky uchopitelné kritérium mravního konání

- například raný utilitarismus považuje za dobré to, co je užitečné

- v souvislosti s I. Kantem mluvíme také o etice autonomní a heteronomní

• autonomní etika (autos = sám, nomos = zákon)

- vyvozuje morální principy ze sobě vlastních morálních zákonů

- u Kanta je čin morální tehdy, jestliže se stal pouze na základě respektování z rozumu pocházejícího morálního zákona nezávislého na zkušenosti

• heteronomní etika (heteros = jiný)

- odvozuje důvody morálních požadavků z vnějšku

- člověk je podřízen mravnímu zákonu, který pochází z oblasti mimo jeho vliv, například od Boha nebo ze smyslového a zkušenostního světa