Host do domu_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Wolker

Host do domu

Výňatek

Umělecký text

Žebráci

Pánbůh jedenkráte přišel ke mně

jak žebrák s mošnou a holí.

Spal asi na seně,

vonělo z něho jak z červnových polí,

na prahu stanul a prosil.

Tenkráte měl jsem

mnoho zlých věcí, které dech úží:

černé šaty, límec, knihy vázané v kůži,

a že jsem byl syt,

tak vážně jsem přemýšlel,

zda lépe je zemřít, či žít.

Nic jsem mu nedal, – neměl jsem rukou.

Jen jsem se styděl,

když jsem jeho oči viděl,

modré od západu k východu.

Pánbůh odešel.

Dveře zůstaly otevřené.

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,

na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,

mnoho smutků a urážek do uzlíčku

a stříbrnou vzpomínku na matičku.

Teď chodím městem a Pánaboha hledám,

vím, že tu chodí s mošnou a holí,

vím, že se jednou s ním shledám,

ale už mě to nezabolí,

protože nemám žádných zlých věcí.

Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží

s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

„O lásku prosíme, lidé boží, –

– otevřte srdce!“

Výňatek

Neumělecký text

Než přišel on, ležel svět před zraky jeho generace bezmála mrtvý: starý, okoralý, ztuhlý, sedlých a pevných tvarů, rozškatulkovaný v pojmy, zákony, konvence; samá hrana, hranice, mez, obmezení, tlak a útisk. Přišel Wolker a hle, pod jeho zrakem jihne hned, kapalní, teče a plyne všecko; všecko pod dotykem jeho kouzelné hůlky vře, kypí a šumí, plane a tryská: sám vír a žár, sama výheň a záplava. Z mrtvých věcí stávají se naráz ohniska a vývařiska světla, něhy, milosti, lásky. Ty boří a přetavují starý a pevný tvar ve výlev a vlnu milostného polibku … Zkadeřené jezero takových teplých polibků je jeho první kniha.

Hle, takový kouzelný zrak vlastnil Jiří Wolker! Právě proto byl básník tvůrce. Takový zrak vlastnili před ním Shelley a Walt Whitman a budou vlastniti až do skonání světa všichni tvůrcové básničtí.

Proto jsme mu vděčni: učinil nás diváky tohoto tajemného přepodstatnění světa a života. A víc než diváky: spoluherci, spolutvůrci. Naslouchajíce mu, proměňovali jsme se sami ve své podstatě: vystupovali jsme ze své staré chladné bytosti, odkládali jsme ji jako zvetšelé roucho a proměňovali se v něco nového, žhavého, mladého a jarého; za duši skeptickou dostávali jsme duši věřící, za duši logickou duši magickou. Vstupovali jsme na chvíli do jakési bytosti vyšší, stávali jsme se na čas jejími celami a podílníky. Věru, můžeme ke chvále Wolkerově říci totéž, co praví u Platóna Alkibiades ke chvále Sokratově: Když ho poslouchám, srdce mi tluče a slzy se mi řinou při jeho řečech ještě více než blouznivcům korybantským … těm blouznivcům, do nichž, jak víte, vstupoval na chvíli bůh.

První kniha Wolkerova, Host do domu, je dílo jinocha. Mladé smysly básníkovy, který se nazývá sám na počátku své knihy chlapcem, vyšly na výboj a udivují se samy sebou, opájejí se samy svou dobyvatelskou mocností. Básník objevuje krásu, velkost, úžas ve věcech nejmenších, nejubožejších, zcela všedních a nepatrných. Nikoli: svět není posud odbožštěný, mezi nebem a zemí nezeje propast, není přetržena mezi nimi šňůra pupečná. Kdo vám to namlouval, lhal! Jako u starých mytických básníků řeckých Erós poletuje mezi nebem a zemí a spojuje je, stejně u Wolkera jednotí je láska; splývají v její bezebřehosti. Nebe sestupuje u něho neustále na zemi, věci stoupají u něho neustále na nebe. Jako jiní v moři vzduchu, tak my žijeme zde v moři zázraků. Bůh sestupuje stále na svět, ne, lépe: žije v něm a mezi námi zcela všedně a důvěrně. Někdy přijde k Wolkerovi za práh jako žebrák „s mošnou a holí. / Spal asi na seně, /vonělo z něho jak z červnových polí“; až se Wolker ožení a bude míti ženu a „dvanáct synů jako dvanáct břízí“, jest si, docela jist, že „až se zšeří, / Pánbůh bude chodit k nám na večeři“.