Host do domu_V002_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Wolker

Host do domu

Výňatek

Umělecký text

Žebráci

Pánbůh jedenkráte přišel ke mně

jak žebrák s mošnou a holí.

Spal asi na seně,

vonělo z něho jak z červnových polí,

na prahu stanul a prosil.

Tenkráte měl jsem

mnoho zlých věcí, které dech úží:

černé šaty, límec, knihy vázané v kůži,

a že jsem byl syt,

tak vážně jsem přemýšlel,

zda lépe je zemřít, či žít.

Nic jsem mu nedal, – neměl jsem rukou.

Jen jsem se styděl,

když jsem jeho oči viděl,

modré od západu k východu.

Pánbůh odešel.

Dveře zůstaly otevřené.

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,

na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,

mnoho smutků a urážek do uzlíčku

a stříbrnou vzpomínku na matičku.

Teď chodím městem a Pánaboha hledám,

vím, že tu chodí s mošnou a holí,

vím, že se jednou s ním shledám,

ale už mě to nezabolí,

protože nemám žádných zlých věcí.

Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží

s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

„O lásku prosíme, lidé boží, –

– otevřte srdce!“

Výňatek

Neumělecký text

Jiří Wolker vydal „Hosta do domu“ a nebylo dlouho tak radostného debutu v české poezii. Ve Wolkerovi je snad nejčistší tvar naší moderní senzibility. Nové citové vztahy člověka k vesmíru, světu, k lidem a bohu, jež jsou u mnohých jeho básnických druhů zasuty minulými struskami, jsou u něho čistě protříbeny a vykvétají v celistvou náplň nového původního obsahu lyrického. Duše tohoto bratra Werfelova, Vildracova a Duhamelova usmívá se neustálou pokornou prostotou, jeho srdce buší bolestně čistou něhou. Živelná láska k člověku, jež je jeho jediným náboženstvím, šíří jeho osobní život a dává mu mocnou rezonanci a bohaté zmnožení, neboť Wolker nemiluje člověka jen pro jeho velikost a hrdinnost, nýbrž (a o to je bohatší než velký francouzský pesimista) jej miluje i pro jeho bídu, slabost, ponížení. Válka znehodnotila člověka na jedno číslo množství, jež má určitou pracovní energii a spotřebuje jisté množství stravy. Vnitřní jeho hodnota byla naprosto zapomenuta. Poezie Wolkerova (právě jako poezie expresionická, lyrika Vildracova a próza Duhamelova, abych jmenoval jen největší) je apologie člověka. Hledá pravé základy krásy duše lidské a dospívá k prostému a čistému náboženství lidskosti bez dogmatu a absolutna. Je tu především velká víra v přirozenou dobrotu lidského srdce, jež nepramení ani ze zkušenosti, nýbrž je spíš základní kategorií Wolkerova cítění a vnímání a pak nesmírná schopnost lásky ke člověku, jež vede k vyhledávání těch nejzarostlejších stezek, vedoucích od srdce k srdci.

U Wolkera je hluboké vědomí, že duše lidská je zázrakem, jímž pokračuje a vzestupuje stvoření světa. Nazval bych tento nový idealismus personalismem, neboť neredukuje svět v myšlenku, nýbrž převádí věci na základní typy psychické, v nichž je zjevení přímé reality. Wolker napájí každou realitu duší, rozněcuje ji světlem srdce. Wolker ví, že věta: bůh stvořil svět je omylem přeložena do minulosti; bůh tvoří svět každodenně, duší člověka; v každém okamžiku rodí se svět v srdci lidském; stvoření je stálou, každodenní činností. Svět existuje existencí člověka. Srdce lidské je organizační princip skutečnosti, která by se bez něho změnila v závratnou změť energií odstředivě rozpoutaných. Poznávám-li něco, je to jen proto, že jsem si uvědomil sebe a pochopil, že jsem se zrodil z téhož chaosu, z něhož vznikl svět a že jsem pak sebe položil za kotvu skutečnosti, za její kořen, organicky srostlý s vitálním celkem. Každá věc je pak jakousi součástkou mé bytosti, vede ke mně, ujasňuje mne, je květem, jenž vyrůstá z mého srdce. Člověk u Wolkera není zlomek, molekula, částice světa, nýbrž jeho celistvost a nedělenost samotná. V tomto světě není zbytečného rozkladu v atomy: není tu jedna země a jedno nebe v příkré odloučenosti od sebe.