Bohumil Hrabal - Postřižiny

Bohumil Hrabal

• * Brno – Židenice - + Praha

• Dětství prožil v Nymburku (jeho adoptivní otec zde byl správce pivovaru; členem rodiny se stal i strýc Pepin, který prý „jednou přijel na 14 dní na návštěvu a bylo z toho skoro 40 let‘‘, strýc Pepin = 1. Hrabalova múza)

• V Nymburku absolvoval gymnázium

• V Praze studoval práva, sledoval pražský kulturní život (přitahoval ho surrealismus a filosofie Ladislava Klímy – expresionismus)

• Po uzavření vysokých škol vystřídal řadu zaměstnání – pracoval v pivovaru, byl skladníkem, úředníkem notářství, sloužil na železnici (od dělníka na trati až po výpravčího)

• Po válce dokončil studium práv; znovu vyzkoušel řadu zaměstnání – obchodní a pojišťovací agent, kulisák v tehdejším divadle S. K. Neumanna, dělník v kladenských hutích (těžký úraz), po uzdravení pracoval jako balič papíru ve sběrných surovinách (zde poznal pana Pritla – druhá H. múza)

• Od 1962 pouze lit činnost

• Většinu života prožil v Praze a na své chatě v Kersku na Nymbursku

• V jeho tvorbě se spojuje oficiální, samizdatový a exilový proud č. lit.; jeho text mají mnoho variant, často své náměty několikrát zpracovával – bral zřetel na tlak politických poměrů

• Typické rysy Hrabalových próz:

  • Zobrazuje prostého člověka; jeho hrdinové = většinou lidé z okraje spol., lidé staří, nemocní, fyzicky postižení, ztroskotanci, smolaři; nejsou příkladní, ale jsou hluboce lidští; mají jednoduchou živ. filosofii – prostě chtějí žít, jsou posedlí životem → „pábitelé‘‘ (pábit = dělat něco s vášnivým zaujetím, být posedlý zážitky); v životě Hrabalových hrdinů se stýká směšné s tragickým (→ satirická groteska); H. postavy cítí potřebu lidské soudržnosti; hl. nástroj jejich komunikace s ostatními lidmi – hovor, vypravování; často jsou to mluvkové, žvanilové, vychloubači, kteří přehánějí, vymýšlejí si (nejsou to lži v pravém slova smyslu, ale náhražky života, jediná možnost seberealizace); u většiny jeho hrdinů najdeme hluboko na dně duše smutek, bolest nebo neočekávanou citovou ryzost, hlubokou živ. moudrost = „perlička na dně‘‘

  • Většina jeho próz je bezsyžetová (nemá souvislý děj), ale jednotlivé epizody, vložené příběhy a historky jsou značně dějové (→ J. Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)

  • Jeho povídky, novely a specifické lyrizované prózy tematicky čerpají z dětských zážitků v rodinném prostředí, z doby německé okupace a z života v bohémské Praze a polabském Kersku

  • V jeho díle: prvky poetismu i realismu, surrealismu i naturalismu; pevná kompozice x metoda proudu vědomí a asociativního řetězení motivů, metoda koláže – automatický záznam (vliv dadaismu a surrealismu) , metoda filmového střihu

  • Užití kontrastů: hrůza – naděje, krutost – něha, krása – ošklivost

  • Poetizace všednosti: popisuje „vznešené‘‘ vedle „nízkého‘‘ (např. užije metaforu vedle hospodských výrazů)

  • Osobitý jazyk – expresivnost: hovorový jazyk, obecná čeština, slang, vulgarismy, poetismy

  • Erotika, černý humor, ironie, groteskno