Jan Kollár - referát
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
JAN KOLLÁR (1793-1852)
narodil se v Mošovce na středním Slovensku
psal literaturu uměleckou
studoval v Bratislavě a pak v Jeně (Německo)
sbíral slovenské lidové písně: Národnie spievanky
Básnickým představitelem myšlenky slovanské vzájemnosti se stal Jan KOLLÁR. Jeho básnické dílo působící už na současníky dojmem vznešené monumentality, spojilo osobní prožitky s nadosobními ideály, které vyjadřovaly nový obsah obrozenského úsilí.
Pro čtyřiadvacetiletého studenta Jana Kolára, rodáka z Mošovců na středním Slovensku, se stal největším životním zážitkem jeho pobyt v saské Jeně, i když tam strávil jako student evangelického bohosloví necelé dva roky. Blouznivý a přemýšlivý Kolár se zamiloval do dcery evangelického pastora, Vilemíny Schmidtové, kterou nazýval Minou. Setkal se s rušným životem studentské mládeže sdružující se ve studentských spolcích, které uchvacovaly Kolára smělostí a odvahou myšlenek. Profesoři podporovali hnutí mládeže a kritizovali politické poměry. Kolár musel mimoděk srovnávat s poměry v Rakousku, kde vláda pronásledovala každý pokrokový projev a nejednoho odvážného profesora zbavila místa.
Když se vzepřel otcově vůli, aby zanechal studií, pocítil teprve v Jeně plně osobní svobodu. Mohl však i vidět stinné stránky německého nacionalismu: oslavování hrubé síly, povýšenost a podceňování jiných národů, zvláště slovanských.
I když německé prostředí přitahovalo Kolára přírodními krásami, rozvitým kulturním životem a v neposlední řadě i milostným vztahem k Míně, přece jen posílené národní cítění mu nedovolilo zůstat v cizině. Kolár opustil Mínu i nabízené místo pastora a vrátil se domů, přesvědčen, že jeho místo je ve vlasti.
V Praze se Kolár sblížil s Jungmannem, v Prešpurku s Palackým a Šafaříkem. Koncem r. 1819 odešel jako kněz do Pešti, aby tam slovenské evangelické menšině. Až po šestnácti letech si sem odvede Mínu, ale tehdy se už bude stárnoucí básník vzdalovat ideálům svého mládí .
R. 1821 vyšla v Praze Kolárova sbírka Básně. V knižním vydání se neobjevili všechny básně které Kolár napsal, některé na Jungmannovo doporučení vypustil, protože by je cenzura nedovolila otisknout.
Už tato sbírka obsahuje podstatné znaky básníkova uměleckého i občanského postoje. Ve srovnání se soudobou poezií vyslovovaly Kolárovi básně odlišný životní pocit. Ideálem Puchajerovy skupiny byla klidná vyrovnanost a umírněnost, typické měšťanské středocestí s pokojnou přírodou, láskou, přátelstvím a dobrým živobytím, stav dobré pohody bez velkých vášní a bez vzrušení. Kolár naproti tomu pokládá klidný život v přírodě za ztracený ráj mladosti a ani láska pro něho neznamenala trvalé a vyrovnané štěstí, ale neustálý neklid a vnitřní napětí. Napětí o to silnější, že milostný cit se střetává s láskou k vlasti. Nakonec básník nachází jakési polovičaté řešení, když půl srdce chce věnovat vlasti, půl Míně.