JEDEN-DEN-IVANA-DĚNISOVIČE

Aljoška

• věřící, který jako jeden z mála v táboře dodržuje křesťanské rituály, obětavý pracant

Nikolaj Semjonyč Vdovuškin

• lékař na marodce

• i když se v knize vyskytuje jen v jednom okamžiku, jeho role je významná proto, že i jako nadřízený se chová k vězňům lidsky, přívětivě a bere je jako osobnosti a ne jako pouhá čísla nebo jednotky

• Šuchovovi tyká a snaží se mu vyhovět (tento přístup je velmi důležitý, vězni si poté mohou vážit sami sebe)

Ju

• Je mu 81 let

• Je to stařec ztělesňující sílu člověka, nezlomného a odolného vůči neskonalé psychické zátěži.

• Drobnost, že svůj příděl chleba položí na čistý ubrousek a ne na stůl, je symbol pro to, že i do své mysli pouští jen věci čisté a nenechá se udolat životem ve vězení

OBSAH:

Šuchov je hlavním hrdinou příběhu odehrávajícím se v jednom z ruských pracovních táborů. Zde už pár let strávil, a tak si je plně vědom toho, jak to v táboře chodí. Poslouchat, neodmlouvat, poctivě plnit povinnosti a občas není od věci přivydělat si něco málo nějakou službou někomu jinému. Dnes (leden 1950) se ale necítí nejlépe – něco mezi zdravím a nemocí. Mimochodem, jak říkával jeho první parťák Kuzjomin, v táboře se nevyplatí vylizovat misky v kuchyni, práskat a válet se na marodce. Obyčejně Šuchov vstává z postele včas, ale dnes se mu nechtělo. Už se v posteli rozhodl, že půjde na marodku, když v tu ránu nad ním stál Tatar a za lenost mu napařil tři dny korekce. Šuchov s ním tak musel jít na velitelství. Káranec Šuchov byl označován jako vězeň „Šč – 854“. Šel tedy s Tatarem na velitelství k dozorcům. Cestou pozoroval táborový teploměr, který byl záměrně posazený vysoko, aby ne něj foukalo, a teplota tak vypadala co nejnižší, ale Šuchov věděl, že teploměr stejně moc nefunguje. Ve štábním baráku měl štěstí – dozorci potřebovali umýt podlahu, a tak mu byl trest prominut pod podmínkou, že podlahu umyje. Vyslechl si pár nadávek od nadřízených a byl hotov. Měl v plánu rychle stihnout snídani a pak na marodku. Po táboře se musel pohybovat velmi opatrně, aby jej někdo nezahlédl samotného, to by hned mohl dostat nějakou práci, případně trest. V jídelně mu hlídal Feťukov (v hierarchii party ještě níže, než Šuchov) snídani – polívku s částmi těla ryb a čínskou kaši bez chuti. Šuchov měl ještě z gulagu v Usť-Ižmě svou vlastní lžíci, kterou si opatroval. Sice mu ráno Lotyš nabízel, ať si po snídani přijde koupit tabák, který mu přišel balíčkem, ale Šuchov už byl rozhodnutý, že půjde na marodku. Venku si dal pozor na Tatara, který jej nezpozoroval a dostal se bezpečně až na chodbu marodky. Tam bylo mrtvo, jediný, kdo tam seděl, byl Nikolaj Kolja Vdovuškin a něco psal. Šuchov mu řekl, že mu není dobře, i když dobře věděl, že na marodku se chodí večer. Vdovuškin, řekl, že už onoho dne přijal maximální možný počet pacientů, podal Ivanovi teploměr a psal dál. Šuchovovi došlo, že je v táboře nový doktor Štěpan Grigorjevič, a tak by teoreticky ani na marodce nemusel mít chvíli klidu. Pak zjistil, že Grigorjevič si Vdovuškina přivedl sám, aby tu dělal doktora (o takovém řemesli nic nevěděl – ve skutečnosti chtěl Grigorjevič, aby Vdovuškin psal, co mu v kriminále nebylo dovoleno). Ten tedy momentálně přepisoval báseň, aby ji mohl svému nadřízenému předvést. Šuchov naměřil 37,2, a i když nepatřil k těm, co by byli na marodce často, Vdovuškin řekl, že by na marodce zůstávat neměl. Teď musel Šuchov tedy spěchat. A chvíli měl být nástup a on si ani neustlal postel. Pospíšil si (venku ani nebylo radno zdržovat se moc dlouho při asi -30 stupních) a zástupce parťáka Ťurina Pavlo mu předal jeho příděl chleba a odměrku cukru. Půlku schoval do kapsy a půlku ukryl mezi slámu postele, baptista Aljoška si zatím na horní palandě něco mumlal. Akorát tak včas zavelel Ťurin k nástupu. Ťurin byl v táboře 19 let, člověk, který měl respekt a dalo se na něj spolehnout. Úkolář se zeptá Ťurina na aktuální počet „stočtyřky“, což je 23, protože Pantělejev je marod. Odchází se ven na prohlídku a Šuchov se rychle staví u malíře zvýraznit číslo na blůze. Zařadil se zpět do řady a všiml si, že člen party César (bohatý původ, chodí mu balíčky dvakrát do měsíce) kouří cigaretu a zatoužil po nedopalku. Nic ale nepodnikl, na rozdíl od Feťukova, který začal žadonit. César mu samozřejmě nedal a místo toho dal zbytek Šuchovovi. Pak se objevil poručík Volkovoj, který nařídil sundat košile, protože chtěl vězně důkladně prohlédnout. To byl muž, ze kterého měl strach i sám náčelník tábora. Prohlídky bývají často nedůsledné a odbyté, protože se nikomu nechce vězně prohlížet, ale dnes se objevil Volkovoj. Kdyby eskorta nedala pokyn k pokračování v pohybu a Volkovoj se tudíž neslitoval, mohlo to dopadnout všelijak. I tak se ale zapsalo, že César měl navíc vlněnou košili a Bujnovskij vestu. Ten taky hned začal protestovat, je v táboře pouhé 3 měsíce, a tak mu Volkovoj ještě stihl přišít deset dní v kamenné díře. Vězni se dají do pohybu a pak se rozdělují po pěti. Vše pod dohledem mnoha mužů s puškami na strážních věžích. Když se vězni spočítali, vydali si všichni včetně kapitána, velitele stráží i úkoláře do pohybu. Je strašná zima, Šuchov, jenž má prázdný žaludem kvůli absenci snídaně, si uvazuje šátek kolem tváře. Dozvídáme se, že Šuchov má doma ženu. Z doma odešel před deseti lety, v roce 1941, a kolem roku 1953 by se tam měl zase vrátit. Žena mu psala, že až se vrátí, bude doma malovat koberce, protože na tom všichni vydělávají a je potřeba živit rodinu. To se však Šuchovovi zdá jako nesmysl. Teprve teď vychází slunce, čehož si Šuchov všimne, když se dívá na oblohu Aljoša, který dostal 15 let za baptistickou víru, a usmívá se. Šuchov, rozlámaný a znechucený k jakékoliv práci, znovu opakuje, jak důležité je mít spolehlivého parťáka, který řeší za partu záležitosti s výrobně plánovacím oddělením (VPO), s inženýry a stavbyvedoucími (v tomto případě Ťurin) a z jeho výpovědi lze vyčíst respekt a oddanost k tomu svému. Z každé party odešli zástupci do kanceláře (u „stočtyřky“ Ťurin, který si vzal s sebou Pavla a k nimž se přidal ještě César) a zbytek se rozprchl svévolně po táboře a každý se snažil na chvíli zahřát, než přijdou úkoly. U pece měla zabrané místo „osmatřicítka“, protože tam jinak něco pracovala, a tak se Šuchov schoulil někam do koutku. Vzpomněl si, že má v náprsní kapse kus chleba a dopřál si jej. Pak chvíli pozoroval dva Estonce, o kterých mluvil docela hezky a všiml si, jak Feťukov sbírá po zemi nedopalky a hledá v nich zbytky použitelného tabáku. Obořil se na něj Bujnovskij (námořní kapitán, nováček, je zvyklý poroučet), ale s Feťukovem, který už je v táboře přes 8 let to ani nehnulo. Do Bujnovského se zase obul nahluchlý Seňka Klevšin, který mu vyčetl ranní odbojnost. V tom měl podle Šuchova zřejmě pravdu, protože ten, co se vzpírá dlouho nepřežije. Šuchov si kůrku od chleba nechal ke kaši a byl připraven na práci. Ale už to bylo dvacet minut a Ťurin se nevracel. Lotyš Kildigs si povzdechl, že už dlouho nebyla vánice – v té se dozorci bojí „káry“ pustit ven, aby neutekli. Přišel Ťurin a začal rozdávat práci. Právě s Kildigsem (Ivanovi občas říká Váňo) dostal Šuchov práci – zdít první patro nějaké budovy, ale nejdřív zabednit okna ve strojovně a vytopit ji. Oba jsou zručnými tesaři. Šuchov si vzpomněl, že má někde schovaný térák. Ještě předtím si v tajné skrýši vyzvedl svou zednickou lžíci. Slunce už svítilo silněji a růžolící Kilgas si jako obvykle i trochu zavtipkoval. Minuli několik vězňů, co se snažili prokopat zmrzlou půdu krumpáčem a po chvíli Kildigs pod prkny objevil roli dehtové lepenky. Opatrně, nikým nepozorováni, ji donesli do teplárny. Když je Ťurin uviděl, měl obrovskou radost a začal ihned organizovat další práci. Šuchov měl zařídit rouru u kamen a Kilgas zase sspolu s Estonci a Klevšinem opravit rozbitou míchačku na maltu. Pavlo přinesl všelijaké nářadí, Feťukov s kapitánem zatopili v peci a najednou šlo všechno dobře. Šuchov zapomněl na své zdravotní trable a v hlavě měl jenom realizaci svého zateplovacího projektu. V partě to chodí tak, že když se nesplní úkol, pykají za to všichni, takže nějaké flákání nebylo od nikoho žádoucí. Ťurin odešel odevzdat pracovní výkaz a pověřil Pavla, aby dohlížel na práci, protože někteří už se začínali stahovat k teplu pece. Šuchov si vzal na pomoc Gopčika (náctiletého mladíka, který však už pochopil, jak to v táboře chodí, dostává často balíčky, ale moc se nedělí), který mu pomohl na štaflích upevnit lepenku do okna, protože je lehký a obratný. Za chvíli auto přivezlo tvárnice. Chtěli zrovna rozvrhnout další pracovní postup, ale Šuchov si všiml, že slunce už je vprostřed oblohy, a tudíž je poledne. Přestože se kapitán hádal, že když je slunce uprostřed, neznamená to poledne, tak se všichni sešli u pece a čekali na sirénu. Kildigs si trochu dobíral Šuchova, že už mu trest zanedlouho skončí a on sám ještě dlouho v táboře bude. Ten si zatím ohříval končetiny, protože má díru v levé válence a oponuje, že v táboře, ve kterých byl předtím to nebyl takový med, jak Kilgas tvrdí. Šuchova prý potrestali ve dvaačtyřicátém za vlastizradu. Pravda je však taková, že byli na frontě obklíčeni Němci, kteří je zajali a on ještě s pár dalšími utekli. Naštěstí se nějak dostali až ke svým (Rusům), ale ti jejich výpovědím nevěřili a mysleli si, že jsou to nacističtí špioni. Zazněla siréna a partě došlo, že zaspali, protože v jídelně už bude řada. Pavlo tam spěchal se Šuchovem a Gopčikem, protože byl zástupcem parťáka Ťurina a odebíral tak od kuchaře misky s kaší. Kuchyně je v podstatě jen kotel, kde kuchař míchá, zdravotník nic nedělá, kuchařovi poskoci se starají o pořádek v jídelně a všichni tito se pak ládují kaší. Šuchov měl s kuchařem, který plnil misky, menší konflikt, když kuchař s Pavlem počítali misky po dvou, kuchař se zapomněl a Šuchov ho opravil. Sám kuchař, citlivý na manipulaci s miskami jakožto nedostatkovým zbožím chvíli na Šuchova řval, ale pak se vše vysvětlilo. Šuchov doufal, že dostane od Pavla za pomoc ještě jednu misku, co dostala parta jako bonus a taky se tak stalo. To zvlášť naštvalo žadonícího Feťukova, který chtěl jako tuto, tak také misku kapitána Bujnovského. Gopčik mezitím doběhl pro zbytek party. V jídelně bylo narváno k prasknutí – mnoho lidí jedlo vestoje -, protože i těm, co dojedli se nechtělo ven na mráz. Šuchov dojedl u druhé misky u kůrku od chleba a šel zanést kaši Césarovi do kanceláře. V kanceláři se vytápí, takže Šuchovovi bylo skoro horko. César se tam hádal se starcem „Ch – 123“ o umění. Šuchov mu podal kaši, a jelikož si ho César ani stařec nevšímali, zase odešel. Vrátil se do teplárny a zjistil, že výkaz party, který šel odevzdat Ťurin, jenž si právě dojídal kaši, je v pořádku. To bylo moc důležité. Příděly by mohly dalších pár dní být celkem slušné. Ťurin měl tak dobrou náladu, že dokonce u ohně vyprávěl příběh ze svého života. Jeho táta byl kulakem, a tak byl Ťurin ve společnosti na černé listině. Jak to jeho velitel pluku zjistil, vyhodil jej z vojenských služeb. V půlce vyprávění se Šuchovovi zachtělo po cigaretě. Poprosil jednoho z Estonců a ten mu po poradě se svým „bratrem“ dal trochu tabáku. Pokouřil si a zbytek věnoval Klevšinovi, přestože Feťukov jako vždy žebral. Ťurin pokračoval, protože ještě stále nezazněla siréna, která by ukončovala pauzu. Po vyhazovu se chtěl dostat domů vlakem, ale jízdenky v té době nebylo tam lehké sehnat, takže se mu povedlo svést se načerno se skupinou děvčat, které jej ukryly v kupé. On pak prý na oplátku sehnal jedné z nich práci, když byla na mizině. Doma se shledal s otcem a zjistil, že už jej hledají, tak vzal mladšího bratra a rychle zmizel z domu. Bratra nechal zaučit ve výrobně asfaltu a už jej nikdy neviděl. Pak přestal, a i když byla formálně stále pauza, zavelel k práci. Na Ťurina parta dá, byl pro ně něco jako velký bratr. Šuchov šel s Kildigsem zdít první patro, a vzali si na pomoc Seňku Klevšina. Přidal se k nim ještě Ťurin a dohodl se s Pavlem, aby se zatím postaral o pracanty u míchačky s maltou. Pavlo byl ještě mladý, plný energie a Ťurin se na něj mohl spolehnout. A už zase čas ubíhal. Šuchov se s Kilgasem zase předháněli a práce jim šla od ruky. Na několika stránkách je podrobně popsán postup zdění, který se honí Šuchovovi hlavou. Závod s druhou stranou zdi (Kildigs a Ťurin) mohl začít. Pavlo dole dohlížel na maltu, Šuchov si na své straně hlídal Seňku a zeď rostla. Nahoře si vždy křikli o maltu, protože vozil kapitán (Bujnovskij), který toho měl po chvíli plné zuby, a Feťukov, který zase na můstku záměrně malty odléval, a tak byl převelen dolů k méně důležité práci a vystřídal jej baptista Aljoška. Aljoška byl poslušný, až krotký, ale díky tomu se s ním pracovalo bez jediného problému. Byla to pro všechny velká honička, protože Malta rychle tuhla. To se moc nelíbilo Kildigsovi, který by dal raději přednost práci bez stresu, ale byl – stejně jako Šuchov – natolik dobrým zedníkem, že mu to při práci nečinilo velké potíže. Z ničeho nic se objevil chytrolín Der z Moskvy, prý pracoval na ministerstvu, a spěchal za Ťurinem. Všiml si totiž kusu lepenky, která vyplňovala okno, a kterou ráno Šuchov s Kilgasem našli pod sněhem. Der naléhal na Ťurina, že z toho bude mít obrovský problém, až na to přijde třeba stavbyvedoucí. Parťák mu velmi stručně a důrazně vysvětlil – nebo spíš doporučil -, že se nikdy nepřijde na to, že by s tím měla „stočtyřka“ něco společného. Dera to docela uzemnilo, protože si byl vědom toho, že v táboře už pár práskačů někdo zapíchl ve spánku, pak si chvíli otvíral ústa na Šuchova ohledně křivosti jeho kousku zdi, ač neprávem, a pak se ztratil směr kancelář. Jelikož náklaďák přivezl další tvárnice, dal Ťurin povel k další várce malty. Nedlouho po tom, co to udělal, si ale parta všimla, že slunce už zapadá a „dvaaosmdesátka“, která celý den kopala jámy, už končí. Ťurin však teď skončit nemohl, protože měli ještě dost malty, která si nemohla dovolit zůstat v míchačce do dalšího dne. Zůstali už jen dva zedníci – Šuchov a Klevšin. Zbytek šel vracet nářadí a všechno možné a postupně spěchali na přepočítávání. Šuchov nemohl nechat práci rozdělanou. Za chvíli maltu dočerpali, Šuchov ještě rychle zespoda zkontroloval pravidelnost zdi – byla perfektní, Seňka už běžel na počítání. Šuchov ještě rychle schoval svou zednickou lžíci a utíkal za ním, Klevšin na něj čekal. Všichni už tam byli a čekalo se jen na ně. Ťurin to snad naštěstí eskortě vysvětlil, takže by z toho pro pracanty nemusel být problém. Jen vězni na ně pořvávali a nadávali jim. Na to jim jinak hluchý a flegmatický Seňka odvětí po svém. To většinu chlapů zklidní, protože hluchého Klevšina ještě nikdy zakřičet neslyšeli. Seřazovali se opět po pěti a Šuchov si aspoň trochu oddechl, a dokonce si vyměnil pár názorů s kapitánem o tom, zda se každý měsíc rodí nový Měsíc, nebo zdali je to stále jeden a ten samý. Šuchov stál s Bujnosvkým jako dvojice, byli úplně poslední. Strážným ale počítání nějak nevyšlo. Zdálo se, že chybí jeden kus. Tak se bude počítat znova. Všechny party už jsou nervózní, probíhají strkanice o místa, o to, kdo půjde první do lázně, do jídelny atd. Počítání ale zase nevychází. Velitel se ptá Ťurina, jestli někdo nezůstal v teplárně, ale ten si je jistý, že jsou všichni. Šuchovovi došlo, že si parta nestihla nasbírat žádné třísky. Většinu sice dozorci seberou, ale něco je lepší než nic, aby bylo v baráku trochu tepleji. Mezitím se vězni rozdělili po partách a Ťurin hlásí plný počet. Už došel i César, zase se svou lulkou (malou dýmkou). Chybí kdosi z „dvaatřicítky“, jakýsi Moldavan. Zástupci z party se ho vydají hledat, měsíc už je na obloze jasně vidět a tma houstne. Asi po půl hodině ho objeví. Schovával se před prací v teple a pak usnul. Dozorce jde proti němu s namířenou puškou, ale dřív jej praští někteří z party. Ostatní vězni mu nadávají. Znovu se počítá, počty sedí a brána se konečně otevírá. Už je ale pozdě, Moldavan všechny pořádně zdržel na mrazu. Dozorci už taky chtějí do tepla, ale kárové jsou naštvaní, že už nestihnou a jdou schválně pomaleji. Šuchov si vzpomněl, že teď by mohl jít na marodku, ale už se najednou tak špatně necítil. Kolona zrychlí, protože je zpozorována ještě jedna, konkurenční, asi z mechanických dílen. Šlo prostě a jednoduše o závod – kdo bude dřív na prohlídce. Když bylo jasné, že mechanici budou za nimi, zase se zvolnilo. Šuchov podlézavě nabídl Césarovi, že si pospíší a zabere místo ve frontě na balíčky. Doufá, že César zase nějaký dostane a mohl by se s ním o něco rozdělit. Při prohlídce si byl Šuchov jistý, že nemá, co skrývat, ale strčil ruku do kapsy a uvědomil si, že v poledne našel na zemi takovou malou pilku. Té by byla škoda se zbavovat. A tak ji zastrčil do palečnice. Na prohlídku šli poslední, už jako trojice – Šuchov, Seňka a ten chlap, co hledal Moldavana. Šuchov sundal palečnice a zdvihl je nahoru. Starý dozorce prohlédl pas, boty, kabát, všechno v pořádku. Pak jen tak pro jistotu zmáčkl palečnici, tu prázdnou. Šuchovovo srdce začalo silně bít. Za pilku mohl klidně dostat deset dní korekce s minimálními příděly potravy. Užuž stařec sahal po druhé, když se ozval velitel, aby se uvolnilo místo mechanikům. Šuchov měl štěstí. Utíká za ostatními. Ještě si stihl všimnou, že si Prjacha, zástupce Volkového, zavolal „K–460“ (Moldavana) a zřejmě mu dal korekci. Otevřela se brána do tábora a od této chvíle byli vězni až rána volní (až na parťáky, kteří museli na VPO). Šuchov jde tedy za účelem zisku do řady na balíčky, kde už stojí asi patnáct lidí – to bude tak na hodinu (do večerky). Sám v tomto táboře ještě balíček nedostal, byla to pro něj nová zkušenost. Balíčky nedostával, protože to ženě zakázal. Nechtěl okrádat rodinu o potraviny. Přesto však někdy čekal, že jednou nějaký balík přijde. Zatím nepřišel. Slíbil čekat na Césara deset minut. V tuto chvíli toužil jen po horké šlichtě z jídelny. V povídání v řadě se dozvěděl, že neděle bude zase pracovní, žádné volno, co se taky dalo čekat. Objevil se César, chvíli se bavil s nějakým podivínem, který mu ukazoval, jaké dostal noviny a pak konečně Šuchova zprostil povinnosti. Ten si všiml, že si nese kelímky pro případ, že by v balíčku byly tekutiny (Sklo a apod. dozorci samozřejmě zabavují). To znamená, že mu balíček přišel. Ještě se jej tedy zdvořile zeptal, nemá-li mu přinést do baráku večeři – tajně doufal, že mu ji přenechá. César mu svou šlichtu opravdu přenechal a Šuchov, celý šťastný, se rozběhl směr jídelna. Ještě si předtím stihl zkontrolovat zašitý chleba ve slamníku. Sám by sice chodit neměl, je to jedno z mnoha zákazů náčelníků tábora, ale většina takových zákazů není vězni příliš dodržována. V jídelně měl službu Kulhavec, jako obvykle – obrovský muž, kterému kulhání uznali jako invaliditu. Ještě s pár dalšími hlídá vchod do jídelny – vchází se po partách. Šuchov spěchá ke schodům, kde už Kulhavec a jeho kumpáni umravňují strkající se vězně. Po dobrém to nejde, takže přicházejí na řadu fyzické rány. Šuchov si všiml, že vepředu je Pavlo. A zrovna v tu chvíli Kulhavec křičí, že „stočtyřka“ jde do jídelny. Nějak se nakonec protlačil až ke svým. Někoho uprosil, aby mu dal tác, když už jej nepotřeboval a šel směrem k výdejnímu okénku. Gopčik taky jeden sehnal. Je sice ještě mladý, ale už je docela vychytralý. Přinesli s Jermolajevem misky se šlichtou a Kilgas donesla příděly chleba. Dokonce i Pantělejev se ukázal, asi mu nic není, zdá se. Na večeři měl Šuchov dvě misky šlichty, a ještě docela dost chleba – minimálně 600 gramů – fasovalo se podle práce. To je přímo královská hostina. Chleba na večeři nejedl, nechal si jej na později. Proti Šuchovovi si sedl „Ju-81“ ze „čtyřiašedesátky“. Starý, vysoký a štíhlý kára, který už strávil v táborech několik desítek let. Ten se s jídlem nikam nehnal, nehlídal si svou porci před ostatními. Jeho parta byla právě dnes celý den na Socměstečku tahat ostnatý drát – nechtěnou práci, kterou už „stočtyřka“ taky zkusila. Vypadal, že měl dost času, Šuchov ne. Spěchal za Lotyšem pro tabák. V táboře se dají rubly sehnat leda za všelijaké službičky. Za denní práci se samozřejmě nic nedostávalo – na rozdíl od Usť-Ižmy. Lotyš bydlel v jiném baráku než Šuchov, který bydlel na devítce. Přišel, chvíli se smlouvalo, pak mu Lotyš odsypal, Šuchov mu dal dvourublovku, z půlky si ubalil a šel. Spěchal teď zase za Césarem, dostal přeci balíček a má pro něj příděl chleba od večeře. Přišel a viděl. César dostal mnoho dobrot – od salámu až po cukroví. Zkušeně a chytře mu předal chleba a nic nepožadoval. César mu jej opět přenechal. Šuchov sice doufal v podíl z balíčku, ale co víc si přát, dnes už dostal chleba ažaž. Takový balíček se hodí. Když člověk v táboře něco chce, musí za to něco dát, někoho uplatit – a že je koho. Schovával si do postele pilku, přičemž jej sledoval Aljoša i Estonci, ale z těch Šuchov strach neměl. Pak přišel kapitán, veselý, a nesl si opravdový čaj. Ten mu daroval César. Kapitán Bujnovskij je nejspíš jediný člověk, se kterým se César častěji baví – takoví dva zelenáči. Šuchov dal trochu ze svého tabáku jednomu z Estonců – na oplátku za dopoledne. Šuchov si chtěl zapálit, ale věděl, že každou chvíli musí přijít prověrka. Kapitán s Césarem se cpali, když se objevil Prsáček. Bujnovskij dostal deset dní korekce. Nejspíš za ráno, Volkovoj nezapomíná. To je nepříjemný trest. „Stočtyřka“ korekci stavěla a ví, že to je nepohodlná, chladná, kamenná bouda, kde člověk dostane kromě přídělu chleba najíst jednou za tři dny. César udělal chybu. Měl nejprve balík odevzdat do úschovny a vzít si jej až po prověrce. Je stále nezkušený v táborovém životě. Teď hrozí, že vězni, co přijdou z prověrky první, mu jej ukradnou. Šuchovovi se jej zželelo a prodral se na prověrce dopředu, aby skončil mezi prvními a ochránil Césarovy dobroty. Šuchov je dobrák, ale je zkušený, ví, že to je další závazek a ví, že by se s ním César mohl rozdělit. Konečně všechny vyhnali ven, venku je pěkná kosa a Šuchov si čekání na opozdilce moc neužíval. Šuchov uhlídal. Teď ležel na palandě vedle svého souseda z dvojáku Aljošky, který si jako každý večer četl evangelium. Dali se spolu do řeči o víře. Šuchov tvrdil, že by na Boha klidně věřil, ale že to nemá smysl, člověk stejně zase bude další den pracovat a nic se nezmění. Aljoška se mu snažil vysvětlit, že tak víra nefunguje, ale docela marně. Někteří už usnuli a ozval se dozorce. Druhá prověrka, jen tak pro jistotu. Šuchov teď raději schoval Césarův balík pod polštář. Prověrka skončila a César obdaroval Šuchova cukrovím a salámem. Ten se ještě rozdělil s Aljoškou. Aljoška nejprve nechtěl přijmou, ale nakonec si dal říct, byl velmi skromný člověk. Šuchov spořádal salám a zbytek si schoval. Konec knihy: Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věci se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku u prohlídky nenašli, na večer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc. \nMinul den, ničím nezkalený, skoro šťastný. Takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set padesát. \nA že jsou přestupné roky – o tři dny víc…