Sto roků samoty

Magický realismus a jeho původ:
Sto roků samoty je zřejmě nejznámějším příkladem žánru magický realismus. Ten se vyznačuje prolíváním nadpřirozených a netradičních jevů do skutečného světa. Jeho hlavním prvkem je to, že tyto jevy jsou přijímány s naprostou samozřejmostí, nad kterou se nikdo nepozastavuje. Mnohdy se nejedná o zásadní „kouzla“, ale může se projevovat pouhými vysoce nepravděpodobnými událostmi. Širokou společností bývá Sto roků samoty označováno za první dílo tohoto žánru, i když stejné motivy se objevily již dříve, například v knize Kukuřiční lidé (1949) od M. A. Asturia či Mistr a Markétka (1940) od M. Bulgakova. Mezi prvky magického realismu v knize Sto roků samoty můžeme zařadit nanebevzetí Krásné Remedios, věštění a nesmrtelnost cikána Melquíadese, či pouhou dlouhověkost Pilar Tenerové či Úrsuly Buendíové.

Životopis autora:
Gabriel José García Márquez se narodil 6. března 1927 v Kolumbii. Narodil se jako nejstarší z 12 sourozenců a vyrůstal na severu Kolumbie se svými prarodiči, kteří výrazně ovlivnili jeho literární tvorbu. Vychodil střední školu v Bogotě, kde také studoval práva; ta však nedokončil. Od roku 1948 pracoval jako novinář a dopisovatel; krátkou dobu působil v Mexiku či ve Venezuele. Většinu 50. let strávil v Evropě, kde navštívil také Československo a vystudoval filmovou režii v Římě. V roce 1957 se vrátil do Kolumbie, kde se oženil s Mercedes Barchovou, a pokračoval ve své práci novináře. V roce 1965 začal psát svůj první román, Sto roků samoty, který vyšel v roce 1967 a stal se brzy po svém vydání jeho nejznámějším dílem. Mezi jeho další díla patří Kronika ohlášené smrti (1981), Láska za časů cholery (1985),
O lásce a jiných běsech (1994) nebo Na paměť mým smutným courám (2004).
Roku 1982 vyhrál Nobelovu cenu za literaturu. Podporoval politiku Fidela Castra a sociálně orientovaná povstání v Jižní Americe. Zemřel 17. dubna 2014 na zápal plic.

Literární historie a kritika:
Se psaním Sta roků samoty začal Gabriel G. Márquez v roce 1965, když jel se svou rodinou na dovolenou do Acapulca. Práce na knize mu zabraly 18 měsíců. Hlavní inspirací při psaní autorovi byli jeho prarodiče, u kterých vyrůstal. Jeho děda, Nicolás Ricardo Márquez, byl veterán z Tisícidenní války, kde bojoval na straně liberálů, přivedl Márqueze k levicovým a socialistickým myšlenkám. Sám Nicolás Ricardo posloužil Márquezovi jako vzor pro postavu plukovníka Aureliana Buendíi. Jeho babička, Tranquilina Iguarán Cotes, vyprávěla Marquezovi místní příběhy inspirované kulturou původních obyvatel, které ovlivnily celkový tón příběhu. Kniha vyšla roku 1967 v Buenos Aires, roku 1970 byla přeložena do angličtiny a v češtině poprvé vyšla roku 1971 v překladu Vladimíra Medka, který se zasloužil o všechny její překlady.