Světová literatura v 17. a 18. století (baroko, klasicismus, osvícenství, preromantismus)

7. Světová literatura v 17. a 18. století

• Baroko

Baroko je umělecký směr navazující na renesanci, který zahrnuje výtvarné umění, hudbu, architekturu… V Evropě se rozvíjelo od poloviny 16. st. Počátky barokních technik se nejprve objevily v Itálii a Španělsku.

Z renesance přechází touha po poznání, smyslnost i smyslovost. Připojují se pocity marnosti a pomíjivosti. Toto období je poznamenáno řadou válek, proto se lidé upínají ke světu nadpozemskému.

Barokní umění je naturalistické - reálně líčí utrpení pozemského světa, pekelná muka… V literatuře rozkvět mystiky; je plná alegorie, symbolů, častý je spor víry a rozumu, pozemského a duchovního. Typické jsou kypivost (přebujelost) a kontrast (protiklad).

Malířství: Rembrant, Rubens

Hudba: Bach, Händel

V barokní literatuře se projevují 2 typy děl:

1. příklon k životu, zobrazují negativní skutečnosti (nadsázkou), bezmocnost vůči řádu světa.

• Hans Jakob Christoffel von Grimmelhausen - Dobrodružný Simplicius Simplicissimus - krutosti 30leté války pohledem obyčejného člověka.

2. důraz na umělecké efekty, složitosti jazyka; odkazy k antice

• Luis Gongora y Argote - Samoty

• Sv. Jan od Kříže - Milostný plameni - intimní, milostná báseň, opěvovaným je Bůh

• Klasicismus

Klasicismus je umělecký styl rodící se ve Francii v 17. st., je spjat s dobou Ludvíka XIV. Zdůrazňuje úlohu rozumu, požaduje rozumovou kázeň, krása je nacházena v pravdě; rodí se racionalistické filozofie. Rene Descartes - „Myslím tedy jsem.“

Klasicistní umění se řídilo přesnými pravidly, které zformuloval Nicolas Boileau v díle Umění básnické. Umění se dělilo na:

Umění vysoké - (v lyrice - óda, v próze - epos, v dramatu - tragédie); hrdinové z vysokých vrstev, náměty z antiky a mytologie

Umění nízké - především komedie, hrdinové neurození, náměty ze současnosti.

V dramatu - pravidlo „tří jednot“: času - děj se musel odehrát během 24 hodin.

místa - děj se odehrává na jediném místě (v paláci)

děje - žádné odbočky v ději, či vedlejší motivy

Mísení žánrů nebylo přípustné. Typickým veršem byl alexandrín - 12slabičný verš, podle Alexandreidy (po 6. slabice následuje dierezze = rozluka, mezislovný předěl)

• Pierre Corneille - 17.st.; zobrazoval konflikt povinnosti a citu; drama Cid - Xiména a Roderigo jsou zamilovaní a berou se. Ximénin otec urazí Roderigova a Roderigo se mstí - zabije Ximénina otce. Xiména požaduje Roderigovu hlavu, protože rodová čest je jí víc než láska. Roderigo je ale u panovníka oblíben, neboť vítězí nad Araby a dostává přídomek cid (pán). Xiména však trvá na potrestání a tak vše rozhoduje souboj, ve kterém Roderigo vítězí, Xiména si ale myslí, že je mrtvý, vyzná se králi ze své lásky k Roderigovi a král rozhodne, že musí rok držet smutek a pak budou zase svoji…

- autor nedodržel pravidlo „tří jednot“, zejména místa a času; mísil také