Lítice_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Richard Weiner

Lítice

Výňatek

Umělecký text

Moje izolační budka chátrá. Déšť padá hustě jako souvislý proud, nešelestí v listí, nežvachtá v kalužinách, nýbrž valí se nerušeným zvukovým tokem, je totožný s hlasem pralesa. Časem se všechna tato vodní hmota nárazem vichřice ze svislé dráhy vyšine a poté poléhá ticho na vše kol. Jen strážné výstřely jeden po druhém, co bys deset napočetl. Penk – penk; bim, bam. Sloupky se z řezavých těch zvuků tvoří a na sloupcích spočívá všechna vratká stavba bezvýznamné události. Bezvýznamné? Podlý! –

Bezvýznamné, ano, Ivo, bezvýznamné! Střehl jsem si svoje – a byť mlád, šťasten a zdráv, měl jsem právo účtovati s chorým a nešťastným. Neboť trs to byl, Ivo, jenž odvedl tehdy Milenu od Propylejí. A mstil-li jsem se tak pozdě a přesto, že zase už šťasten, tož proto jen, že nebylo dříve možno. Ale dnes je jiná, Ivo! Stojíme muž proti muži v rovném zápase. Dnes mám právo skoliti tě, tebe, který mi vcházíš do cesty a který bys tam vešel po létech znovu. Vari, vari! Ustaň stříleti, ustaň mučiti přepočítáváním starých účtů! Nenadouvej nicoty, nekomplikuj tragický dnešek! Jsem tu sám, Ivo, v strašlivé proláklině, bezútěšná je noc a nedozírné ráno; ať plyne čas, jako padá déšť, nedrť ho ve chvilky, z nichž každá chutná hořčeji, než by chutnala celá tiše plynoucí noc, zchvacujíc mě plynulým svým tokem! Neskanduj utrpení včerejška a dneška – je toho příliš, je toho příliš – a i ty, i já jsme sami na svých místech, oderváni ze sledu let. Nač tedy starý svár? Ustaň, Ivo, přikazuji! –

Ale rána za ranou dopadá s pochmurnou pravidelností. – Vichřice. A teď, z neznámé příčiny, počaly třískati strojní pušky, vyjí ručnice, sviští a prskají šrapnely, strhl se řev a hřímá nad deštěm a nad vichrem. A ve spoušti jako memento, všemu že musí býti konec, pravidelné strážné výstřely. Smrt měří čas.

Vytahuji revolver. – Boj a boj a do konce! Nesnesu této zavilé pravidelnosti, kdy se ve zmatku a divé úzkosti všecek vzpírám. – Tam v tu stranu. A třesk!

Kaménky se drolí; větévky praskají jakoby spěchem; něco se valí žduchajíc a poskakujíc. Teď dopadlo k mým nohám.

A je ticho. Noc spěje, déšť padá. Jedním, jediným nerušeným proudem valí se čas a odnáší radosti vzpomínek a žaly jejich a přenáší touhu po příštím a přenáší obavu před ním. A já sedím schoulen, voda ze mě řine. Nikdo mi již kouskováním věčna nepřipomíná ničemné pošetilosti, ani ničemná blaha, ani hoře příliš drobná. Jsem zabedněn vůči všem a všemu a veliké neznámé hoře změnilo se ve mně ve významné, plné Nic.

Ráno vrátili jsme se do vlastních řad. Brzo poté, v devět hodin, počala bitva. Mnoho jich padlo v proláklině pod Kostajnikem, kde jsem dnes v noci podruhé zabil Ivo Rističe, který mi nikdy neublížil.