Lítice_V001_o

Neumělecký text

V Líticích vystupuje téma dvojnictví poprvé do popředí zcela jasně. Je exponováno nejprve ve své podobě mravní. V povídce nadepsané přímo Dvojníci mobilizovaný Spajdan potkává v důstojnickém kasinu barona Sankory, který je mu podivně podoben jako karikatura svému originálu. Mezi oběma se vyvíjí zvláštní vztah, daný zároveň jejich dvojnickou podobností i jejich naprostou opačností. Je-li fyzicky Spajdan krásný a Sankory ošklivý a patří-li přesto či spíše právě proto k sobě, platí to stejně o jejich vlastnostech duševních. Není tomu však prostě tak, že by Sankory byl rubem Spajdanovým; je jeho pravdivější podobou; oproti nekomplikovanému nebo své komplikovanosti si ještě nevědomému Spajdanovi je to člověk dvojitý, rozpolcený mezi to, „co si přál“, a mezi to, co „bylo mu si přáti“, mezi dobré úmysly a zlé činy, „obluda, půl prase, půl výtečný člověk“, a říká Spajdanovi rovnou: jestliže v něm, Sankorym, to lidské „Jen vegetuje“, je Spajdan zase obludou, v němž vegetuje „prasečí“, zvířecké: stejně však je přítomno. Spajdan se nejprve Sankoryho vlivu brání; naposled mu podléhá, přiznávaje si svou vlastní dvojitost, jakou si uvědomoval už při zpytování svého obrazu v zrcadle: je to, jako by se jeho zrcadlový obraz stával skutečností a přitom „Jako bych se dvojil a jako by obě mé polovice se odcizovaly, nemohouce přemoci vzájemný hluboký odpor“. Je veta po „veselém, slunečném naturelu“ Spajdanovu; jinak řečeno, je veta po radostném a smavém básníku Usměvavého odříkání. Sankory jej upomíná na jeho vlastní špatnost, na „případ vdovy Trautweinové“, na to, jak povrchní a nepravdivá je jeho dobrota a nevinnost; když pak Sankory padá po Spajdanově boku, zabit nepřátelskou kulkou, Spajdan už není oním „veselým druhem“, jímž býval, je už zplna dvojitým člověkem, dobrým i zlým, krásným i ošklivým, Spajdanem a Sankorym najednou. Zdánlivě končí Weinerova próza docela bezvýchodně; Spajdan je si nyní sebe plně vědom, ale není schopen života. „Jak to, že mě lekají spodní proudy, kterých si vlastně nejsem ani plně vědom, kdežto dříve, aťsi jasné v mém vědomí, nebyly žádnou překážkou, aby ze mě, tvora, vyzařovaly důvěra a sdílnost? Jak to, že se neodvažuji zla, že nevěřím dobré své vůli?“

Týž problém na jiné rovině rozvíjí se v druhé velké próze Lític, nadepsané podle jména srbského vrchu, u něhož Weiner prožil právě v den svých třicátých narozenin krvavou bitvu, Kostajnik. Sugestivní vyprávění o vojákových zážitcích postupně se tu mění v jakousi metafyzickou baladu; Kostajnik se stává symbolem čehosi nepovědomého, realitou nikoli již jen geografickou.

(J. Chaloupecký, Expresionisté)

obecná struktura ústní zkoušky

1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla);