Lord mord_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Miloš Urban

Lord Mord

Výňatek

Umělecký text

Vyšel jsem od Friedmanna do vlhkého večera. Mezi lesknoucími se domy bobtnala mlha. Kousek za brankou slabě svítila pouliční lucerna a právě k ní jsem se liduprázdnou uličkou vydal. Šlo se mi dobře, u lampy jsem se zastavil a uviděl druhé světlo. Tady začínala zbořeniště. Šel jsem dál. Bylo to tady cítit čerstvou porážkou, mlha byla žlutavá až oranžová: pára, kouř a cihelný prach. Jámy a hluboké příkopy čekaly na vyzdění stokových tunelů a chodeb, teprve poté bude možné hroby zaházet. Pražské Židovské Město se má poprvé ve své historii otevřít modernosti, tedy hygieně a pohodlnému způsobu života. Zatím to vypadá, jako by se tu přes den odehrávala zničující dělostřelecká bitva. V noci vojsko spí.

Vsadil jsem se sám se sebou, že až k oné druhé lucerně nezakašlu. Se slzícíma očima a plícemi na prasknutí jsem prohrál. Opřel jsem se o lampu a kašlal dlouho a hlučně, bylo to něco mezi dávením a řvaním. Pokud by tudy šel policajt, uviděl by opilce. Potom jsem v kalném světle úzkostlivě prohlížel kapesník. Někomu tohle počínání připadalo směšné; zřetelně jsem zaslechl zlomyslný chechot. Ihned ustal. Snad to byla jen ozvěna mého kašle. Zapátral jsem v oknech a veřejích okolních domů, mezi hromadami hlíny, pyramidami sudů, prázdnými kurníky a odstavenými dvoukoláky. Podél zdí byla tma jako na vesnici. Začichal jsem v těžkém vzduchu, páchl po spáleném uhlí, rybině, koňském hnoji a něčem, co nejvíc ze všeho připomínalo kvasnice. V nízkém širokém průjezdu pod přiboudlým pivovarem, pod poskakující řadou klenutých okýnek byl natažen bílý provázek, varování, že v černotě za ním je čerstvá jáma – i s kořeny tu vyrvali ze země prastarý dům. Za provázkem, patrně na samém okraji výkopu, stál muž v klobouku. Pod krempou nebylo vidět do tváře, ale byl jsem si jist, že mě pozoruje. Nebylo vidět ani ruce, plášť splýval až na zem, postava budila dojem korpulence.

Dívali jsme se jeden na druhého, já ve svitu lucerny, on ve stínu, kde se nedala rozeznat žádná podrobnost. Když už se zdálo, že se chlap pohnul, že vylézá z úkrytu tmy a jde se představit a vysvětlit nebo snad omluvit svůj smích – anebo s pohrůžkou žádat mou peněženku –, stáhl se zpátky a zmizel v průjezdu. V té poslední chviličce, v jediném zákmitu světla, který mu zasáhl hlavu s kloboukem, jsem si povšiml jeho nestvůrného obličeje. Kde měl tvář, tam jsem zahlédl hnědorudý, zhrublý a jakoby mokrý povrch, jedno velké mateřské znamení, jemuž se říká „oheň“ a které vypadá jako hovězí roštěná.

Neměl jsem nejmenší chuť se déle zdržet nebo dokonce za ním jít. Zamířil jsem k synagogám, chvatným krokem jsem se vzdaloval řece a nepřestával se ohlížet. Měl jsem vztek na svou lehkomyslnost, na důvěřivost v moderní dobu, která mi dovolovala vycházet v noci beze zbraně.