Medvědí román_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Kratochvil

Medvědí román

Výňatek

Umělecký text

a teď, když už jsem definitivně na konci medvědího příběhu, přijde mi najednou líto, že je, o čem je, zrovna o Urovi, Savovi a Ostrově, a vždyť, napadá mě, vždyť jsem taky mohl vyprávět jinou, úplně jinou a třeba mnohem lepší variantu, a co kdybych si ji, rozvažuju, aspoň kousek zkusil: na počátku sedmdesátých let jsem dělal – podobně jako Ondřej Beránek – jeřábníka a vazače v Hutních montážích (šakvické mostárně) a potkal jsem se tam s cikánem, co jezdil s vysokozdvižným vozíkem, ale jinak byl funkcionářem Svazu cikánů-Romů a jako takový – jako přesně takový – se v devětašedesátém zúčastnil s delegací Romů audience na Hradě u prezidenta Ludvíka Svobody, a když mi o tom (v jedenasedmdesátém) vyprávěl, byl to zážitek jak sviňa, totiž ještě zcela rajcovně čerstvý, a tož když mi například líčil, jak křepce mu prezident stiskl ruku a dlouho ji držel a nepouštěl (a bylo prý v něm tenkrát ještě sil na dvacet let panování!), až nakonec řekl, že pevně věří tomu, že „jednou cigán na tomhle Hradě bude prezidentem“, no jen jestli necigáníš, Lájo! Myslel jsem si, anebo jestli necigánil ten prezident! ale dnes, po té dlouhé šňůře let, se mi to čím dál víc líbí, ojoj, jak se mi to (bazmek kečke!) líbí: ta audience u prezidenta a hlavně ten prezidentův slib! Protože je v tom, jak v popelčině oříšku, celá jedna verze medvědího příběhu, totiž ta o dvou cikánech (medvědářovi s medvědem), kteří posléze stanou až u velebného prezidentského stolce (z něhož vždy jen moudře vedeny osudy našich národů), jenže než sáhnou po tom vladařském jablíčku, musí to napřed nějak zaonačit, aby se vůbec dostali pod ten vladařský strom, ale to by samozřejmě byla historie na celý další dlouhý Medvědí román a já slíbil jen ukázky, jako takové díry po vypadlých sucích v převlékacích kabinách

Neumělecký text

Tento autor má o čem psát a dovede psát. Má přebohatou zásobu životní zkušenosti, často velmi hořké a bolestné, kterou mu připravil český poválečný společenský vývoj, a dovede několika řádky evokovat situaci, načrtnout postavu, rozehrát příběh. Text jeho Medvědího románu má skutečnou epickou dynamiku a čtenář si nad ním znovu uvědomuje, že epika je především uměním času, schopnosti dát čtenáři pocit plynutí času, jeho rozdílnou hustotu, či lépe rozdílnou hustotu událostí na rozdílných škálách času žitého a vyprávěného. Už Wolker věděl, že je-li lyrika stav, je epika čin a děj, a v Medvědím románu se stále něco děje, i když nás autor neponechává na pochybách, že obraz světa, který nám předvádí, je dílem vypravěče, je konstituován textem vyprávění a může být každým okamžikem „smazán“ a nahrazen nejen jiným příběhem, ale i jiným vypravěčem.