Město v slzách_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jaroslav Seifert

Město v slzách

Výňatek

Umělecký text

Konec války

Nesouce na čele ohnivá znamení,

na těle rány, jež se rozjitří,

z celého světa přišli k nám ranění,

z nichž jedni nechtěli, nechtěli,

ale přece umřeli

už zítra nebo pozítří;

a druzí žili na vzdory smrti, na vzdory ránám a bolesti,

jak živé pochodně neštěstí.

Na cestě od nádraží

milenky čekaly na ně jak jarní stromořadí,

jehož větve div se nepřeváží

radostí z jejich návratu a veselostí z mládí;

jich ústa červená byla jak větev, která rudě kvetla,

po jejímž dotyku lačná ústa práhla

a odkvétaly-li v paprscích horkého světla

ovoce na nich zrálo, jež ruka dychtivá si utrhnouti práhla.

Pod jejich úsměvy se v sladké snění přeskupily zmatky,

přes břehy rtů se drala láska jemně

a ze dnů šedivých se staly najednou svátky.

A klíny jejich byly jak hladina jezera v Jerusalemě,

jež v slunci skvíc se tiše, bez hnutí,

čekala až jen anděl s nebe slétne, by ji zčeřil

dotykem milostných perutí;

blahoslavený, kdo tomu zázraku věřil

jak stará legenda jej vypráví

v evangeliu sv. Jana, v kapitole páté,

že totiž ten se rázem uzdraví,

kdo prvý vrhne se v hlubinu vody svaté.

Nešťastní o svém štěstí snili

v hlubokém smutku, v těžkém žalu svém

a v klidné vlny klína ženy se vroucně pohroužili

s náručí otevřenou,

aby jim aspoň dobrá žena byla osudem,

když už jim osud nebyl dobrou ženou.

Výňatek

Neumělecký text

Lyrický obsah „Města v slzách“ vytěžil J. Seifert z horkého klína přítomnosti. Je jím dnešní ohromné povstání sociální, jehož vlna se prolévá celým světem, duchová revoluce, jež tká předivo mezi nejčistšími lidmi světa, širé společenství aktivismu sociálního, jež pokrývá starý, k zániku zrající svět čerstvou vrstvou, od dob křesťanství nebývalá poslušnost duchových lidí nové ideje, jež hlásá nevážnost k dnešním řádům a chce je ze základu přetvořit; horečná touha po obrození světa, po svržení kapitalistických okovů zpuchřelé společnosti, po nalezení takové formy lidského soužití, jež by umožňovala spontánnost tvorby v každém okamžiku. To vše zvučí svěže z veršů J. Seiferta a k tomu ještě mocné, planoucí přesvědčení, že se ten nový svět záhy zrodí revolucí. Toto je vlastní obsah srdce Seifertova: ne milostné touhy, smyslové spojení ženou, láskou a životem, ne filozofování o prázdnotě věčnosti. Nové sociální ideje a tužby jsou jádrem jeho lidství a krví jeho lyriky, na niž nesmí tedy kritik v prvé řadě přikládat estetické měřítko, nýbrž musí ji hodnotit životně – ohledáním jejího pozitivního obsahu.

Klíčem všeho je u Seiferta lyrická představa revoluce. Vrací se v nejrůznějších tóninách ve všech básních. Zpívá tichou teskností zmučeného mladého srdce. Bouří v překrvených, strhaných očích vizionáře. Modlí se i v tísni milostné něhy. Bylo u nás v poslední době mnoho pokory. Nemám na mysli mužnou a silnou pokoru Wolkerovu, nýbrž pokoru tolika nerozhodných veršovců, jež značí cosi jako spokojenost se světem, přesvědčení, že jeho řády jsou čistou manifestací lidské představy o světě a společnosti. Seifert je tu opravdu poctivě revoluční, proklamuje nesmiřitelný konflikt ideje a světa. Není mezi nimi smíru, poněvadž svět zůstal daleko za lidskou touhou a představou. Sporu nelze řešit jinak než revolučním zničením tohoto světa a realizací nového řádu a ideje novým světem. V tomto světě trpí člověk, je mrzačen, ubíjen, vražděn. Idea nového lidství žádá si revoluce.