Město v slzách_V002_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – Vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jaroslav Seifert

Město v slzách

Výňatek

Umělecký text

Město v slzách

Kdyby na světě zázraky byly

a slzy, které z očích chudých kanou,

se v jednu řeku slily,

těmito slanými slzami od pláče

zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce

a pláč a lkání, padajíc v město bez ustání,

zbořilo by je, až by z něj jen poušť a holé trosky zbyly,

na kterých v noci bloudě, vyl by šakal;

kéž by se potom aspoň Jeremiáš našel,

aby nad tím městem z hloubi duše plakal.

Však člověk srdce má a srdce nejkrutější

má sladkou chvíli odpuštění,

má bolest smutná, cizí nejsmutnější

a proto, město, života radosti a bolesti mé, město,

jiná pomoc není,

než abych prominul a odpustil ti všecko,

vždyť lidé mají ze železa svaly

a přehlubokou víru,

že přijde slavný čas, kdy křivdy vyrovnají

a bolesti své svrchovanou míru

promění v radost –

a pro ten zítřek náš

již dnes bych odpustil ti vše, mé město, ulice má a dome,

však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky

tam nenechaly místo ani pro ptáky

i kdybych tě ještě stokrát víc miloval,

to ne.

Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták

ve prachu cest

a aeroplán ať letí do oblak,

až třeba na Mont Blanc a na Mont Everest!

Neumělecký text

Seifertův literární debut je velmi těsně spjatý s programem, který formuloval Karel Teige a který můžeme shrnout do pojmu „nové proletářské umění“, na něž v roce 1920 přísahali téměř všichni významní čeští mladí literáti, umělci, divadelníci i architekti. Spojili se tehdy v Avantgardním spolku revolučních umělců Devětsil, který ovšem co do programu či umělecké praxe neměl nic společného s německým Svazem proletářských umělců (Bund proletarischer Schriftsteller) nebo se sovětským Proletkultem. Členové Devětsilu, z nichž mnozí jsou – z dnešního hlediska – představiteli moderní české kultury, byli sice nadšeni pro ruskou revoluci a sami sebe chápali jako marxisty (někteří – například i Seifert- byli členy KSČ), ale k jejich vzorům – zjednodušeně řečeno – nepatřil ani Marx, ani Engels nebo Lenin, ani Kropotkin nebo Bakunin, ale z pochopitelných důvodů Rimbaud, Apollinaire, Cendrars, Cocteau, Picasso, Le Corbusier či Chaplin a také ruští futuristé, o nichž měli ovšem jen kusé znalosti.

Jimi proklamované, kolektivně a mezinárodně koncipované „umění budoucnosti“ mělo být především „nové“, přiměřené dynamice a simultaneitě „věku techniky“, tedy nové ve výrazových prostředcích a tvarech. Seifertovu první básnickou sbírku, Město v slzách (1921), tehdy veřejnost přijala jako jakýsi manifest tohoto „nového proletářského umění“. (Údajně) skutečný syn proletáře v něm totiž pozvedl svůj (zdánlivě) neškolený hlas, aby – s porušením veškerých formálních pravidel a s přímočarou naivitou spojenou ovšem s velkoměstskou mazaností vsadiv na hovorovou frazeologii – vyjádřil své světské každodenní sny o okolním světě a “velké revoluci“, která přinese štěstí.