10. Karel Čapek - RUR

 obsah:
Helena přijede za Dominem na prohlídku továrny, jelikož chtěla promluvit k robotům,
aby si nenechali líbit způsob, kterým se s nimi zachází (jako se stroji). Roboty nelze
rozeznat od lidí, jen nemají city, proto si Helena zamění asistentku Sullu za člověka a
následně reálné lidi za roboty. Helena v továrně zůstane a vezme si Domina, Poté se
děj přesune o deset let dál, kdy se roboti používají i jako vojáci. Helena chce, aby
roboti měli vlastní rozum a city. Přemluví doktora Galla, aby se pokusil o stvoření
robotů, co by rozum a city měli. Roboti se postupně začínají bouřit proti lidem.
Helena poté již nechce, aby se roboti dále vyráběli, a proto spálí plány na výrobu. V
den, kdy je to 10 let ode dne, kdy Helena přijela na ostrov, jí vedoucí fabriky věnují
dělovou loď. Nikdo však nestihne odjet a roboti se dostanou na ostrov. Zabíjí všechny
lidi kromě Alquista, jelikož pracuje jako robot. Po vyvraždění lidstva si však uvědomí,
že bez plánů na výrobu brzy vyhynou, a proto prosí Alquista o plány. Alquist plány
nenajde, ale najde dva roboty – Prima a Helenu. Tito roboti mají city a jsou jiní než
ostatní, čímž můžou být počátkem nové civilizace

Kompoziční plán

 dlouhá předmluva + 3 dějství
 chronologická
 předmluva se odehrává 10 let před 1. dějstvím (když Helena přijede na ostrov)

Jazykový plán

 spisovná čeština
 srozumitelný jazyk, krátké věty
 pár odborných výrazů z lékařského prostředí
 málo jazykových prostředků

10. Karel Čapek – R. U. R.

3

>> UKÁZKA (Kontext: konec třetího dějství – Alquist nalezne Prima a Helenu a nachází naději v pokračování života)

ALQUIST (sám): Požehnaný dni! (Jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem.) Svátku dne
šestého! (Usedne u psacího stolu, hází knihy na zem; pak otevře bibli, listuje a čte:) „A stvořil Bůh
člověka k obrazu svému: k obrazu božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jim Bůh a
řekl: Rosťtež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad
ptactvem nebeským, i nad všemi živočichy, kteří se hýbají na zemi.(Vstává.) A viděl Bůh vše, co
byl učinil, a bylo velmi dobré. I stal se večer a jitro, den šestý.“ (Jde do středu pokoje.) Den šestý!
Den milosti. (Padá na kolena.) Nyní propustíš, Pane, služebníka svého – svého nejzbytečnějšího
sluhu Alquista. Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce,
proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku
muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne
z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a
budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece
nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména
velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života. Nyní
propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé – uzřely – spasení tvé skrze lásku
– a život nezahyne! (Vstává.) Nezahyne! (Rozpřáhne ruce.) Nezahyne!