O zlých samotářích_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Ivan Olbracht

O zlých samotářích

Výňatek

Umělecký text

Zvíře pod vozem, nepohnuté, ale bdí, je mu to vidět na očích a napětí svalstva.

„Ani Tygr ne?... A jak se jmenuješ, příteli?“

Rasík vstává. Blíží se ke zvířeti. Také rasíkovi se chce mít někoho, cítit po jeho rukou teplo živého tvora, přisednout k někomu a poslouchat jeho dech a žilobití.

Také pes vstává. Volně, ale připraven a v napjatém očekávání.

„No, no!“

Pes couvá. Krok, dva, tři křečovité kroky pod vůz, až se mu provaz zadrhuje do krku a on dále nemůže. Stojí, čeká a oči mu hoří.

Rasík se skrčuje k zemi; k němu.

„Neboj se, neboj… mám tě rád.“

Lehá si na zem a natahuje ruku pod vozík, aby pohlazením dosáhl psa.

„No, no!“

Ale v temnu se náhle zableskují bílé tesáky. Ze psího hrdla se dere vzteklé vrčení. Ještě vteřinu a ze zelených očí vyšlehnou plameny a zuby se zaryjí do masa.

„Vrčet budeš?... Vrčet?“ šeptá polekaný rasík, stahuje opatrně ruku a plíží se po břiše zpět. Ale když se mu zdá, že ho již zvíře nedosáhne, odskakuje náhle celým tělem, leží na zemi a rozeřvává se.

„Vrčet budeš? Na pána? Ďáble, mrcho, ďáble! Vrčet? Kůži z tebe zítra sedřu, ďáble, ďáble!“

Také pes vztekle vyráží. Provaz, zadrhnuvší chřtán, přerývá první vyštěknutí a mění je v chrčivý vzkřek. Ale teď již jeho štěkot burácí v křik rasíkův. Leží proti sobě, jejich hlavy dělí jen píď, chrlí na sebe horko svých úst a řvou si do tváří svou zuřivost. Rasík je zsinalý, pěnu má u úst a řve do ochraptění své vzteklé „Ha, há, cháá, cháá, cháá“ běsnícímu psu do rozevřené tlamy. Dvé dravých chrupů se proti sobě cení, ze dvou párů zeleně hořících očí proti sobě soptí pominutí dravci, řvou, řvou, zvířecí bolestí a hrůzou, řvou a les a krajina a temnota a černá vesnice, jako nepřátelská tvrz sražená, jejich hrůzu a bolest opakují.

Výňatek

Neumělecký text

Kdo je tady pánem

Ve veterinární ordinaci ospale mžourá čtyřicetikilový pitbull. Jeho sestra mu před několika dny potrhala ucho a MVDr. Pavel Anton teď reviduje stehy a čistí drobný zánět. Před zákrokem dal psovi lehké uspávadlo. „Co znám v okolí pitbully, není mezi nimi žádný extra rváč, většinou jsou to takoví hafani za plotem,“ probírá v duchu svůj rajon. Jednou ho volala k ošetření pitbulla paní z nedaleké vesnice. Nevypadala prý zrovna chudě. „Měla psů několik a podle toho, jak je skrývala před světem, je možná měla pro zápas. Víckrát mě ale nevolala a myslím, že se i odstěhovala.“ Psí zápasy jsou ze zákona zakázané. Načerno je provozuje uzavřená skupina lidí. Buď jsou to zbohatlíci, kteří psí zápasy považují za povyražení smetánky, anebo ti, kterým psí krev a emoce při zápasu dělají dobře. Ošetřeného pitbulla opatrně odvádí mladá slečna. Tvrdí: „Je mého přítele. Já toho psa nenávidím, roztrhal moje dva psy.“ Sama se ho nebojí, ale ví, že má-li se před takovým plemenem cítit bezpečně, musí stůj co stůj svou vůli nadřazeného tvora ve smečce prosadit. „Jakmile na mě třeba jenom zavrčí, hned ho vezmu smetákem. Musí vědět, že to nesmí. Holou rukou bych ho ale nepraštila, to se bojím.“ Ačkoli podle kartotéky doktora Antona je v jeho okolí pitbullů dost, marně si vzpomíná, že by k němu v poslední době někdo přivezl pita na zjištění vztekliny kvůli tomu, že ten pes někoho pokousal. „To bych se spíš bál dobrmanů. Měl jsem tu případ, kdy dobrman - od štěněte ho měli - vyrval maso na obou rukách svému pánovi,“ popisuje relativně nedávnou událost doktor Anton. Se psem, který zaútočil na člověka, nebo dokonce na svého pána, nemá slitování. „Když za mnou někdo přijde s tím, že jeho pes někoho pokousal a stalo se to třeba už dvakrát třikrát, řeknu jim, aby věc zvážili, třeba dva dny je nechám, ale pak to uspávám...“ Pitbullů se to zatím netýkalo.