Filozofie

Předsokratovská filozofie (7.-6. st. př.n.l). Řecký národ se stává nositelem světodějného vývoje => důvody:

obchod a mořeplavba (kontakt s jinými národy, nový způsob myšlení, vzrůst blahobytu a vzdělanosti) + nejednotný systém náboženství + setkání s jinými kulturami + vznik „polis“ a demokracie + zeměpisná poloha… Rysy myšlení: •postupně se vymaňuje z tradičního náboženství (tedy i z mýtu) • sumarizace všech poznatků o světě • snaha o výklad světa z přirozených příčin (kladení otázek). Tři hlavní období antické filozofie: A) Předsokratovská filosofie (6.-4.st. př. Kr.)

B) Filosofie klasického období (5. – konec 4. st. př. Kr.)

C) Helénistická filozofie (konec 4. st. př. Kr. – 529 po Kr.)

Nejstarší období: žádná dochovaná díla - jen svědectví pocházející od myslitelů samých (fragmenty) + díla pozdějších filozofů, kteří navazovali na své předchůdce.

Milétská škola - vysvětlení hledají v okolním světě na základě zkušeností (empirismus). Hledání určitého prazákladu (pralátky) všeho = počátku/ARCHÉ (z něhož všechno vzniká a do něhož vše zaniká) + hylozoisté - hmota je oživená (hýlé=hmota, zoé=život) – naivní materialismus. Thalés z M.: matem., astronom., fil. Vychází ze zkušenosti (jeden ze 7 mudrců); za pralátku považuje vodu (na základě vlastních pozorování a zkušeností). Anaximandros: ,,arché“ - apeiron (to co nemá hranice, neomezené); z čeho věci vznikají, do toho též zanikají. Apeiron je již velmi abstraktní pojem, snad i první filozofický termín… Anaximenés – za pralátku považoval vzduch. Jejich význam pro následující ř. filozofii spočívá zejména v tom, že se poprvé pokusili hledat podstatu jsoucna nepředpojatě (vymanění z mýtů), přírodovědeckým myšlením (empirismus, racionalismus)

Pýthagorás ze Samu(550 p.n.l) slovo, pojem fil.+hledání principu „světa“ = čísla - idealistický prvek filozofie. Byl ovlivněn učením tzv. orfiků. Ti označovali naše tělo za hrob duše a věřili ve stěhování duší. V Pýthagorově učení se proto prolíná filosofie s mystikou. Pýthagorovci – náboženský spolek s přísnými pravidly, přísným řádem, střežící svá tajemství…přijímal i ženy. Autorita Mistra stála nade vším, vytvořené objevy byly připsány jemu a „autos efá“ („on sám to řekl“) bylo nejsilnějším myslitelným potvrzením správnosti nějakého výroku. Na rozdíl od Miléťanů nehledá tajemství světa v nějaké pralátce, nýbrž v prazákonu (principu) – tedy v neměnných číselných vztazích mezi jednotlivými součástmi našeho světa. Kvantitativní vyjádření světa - považovali číslo 10 za naprosto dokonalé (1 + 2 + 3 + 4 = 10).

Herakleitos z Efesu (asi 500 př.n.l) pralátkou je oheň + protiklady; změna; pohyb – „ Panta rei“(uvědomuje si mnohost, rozmanitost a protiklad. věcí a jevů světa). Podstatou bytí je dění, změna - všemu ve světě je společný LOGOS (rozum).Je považován za zakladatele dialektického myšlení = myšlení, které postihuje svět v jeho vývoji, boji a jednotě protikladů. //Xenofanés z Kolofonu - je předchůdcem elejské školy. Byl ostrým kritikem antropomorfního náboženství (ve kterém mají bozi podobu lidí) je si jist pouze jedním Bohem, který je všudypřítomný. Bůh je identický s jednotou celku světa. Eleaté –„zastavitelé celku“: Parmenidés z Eleje (510) - bytí je a nebytí není.(„Nikdy zajisté nedá se prokázat nejsoucna jsoucnost“) => bytí nemá vzniku ani zániku. Bytí, jsoucno je věčné, jediné => nemůže existovat jeho opak (nebytí) - tedy nejsou protiklady => nejsou změny => není pohyb .... to je v rozporu s lidskou smyslovou zkušeností, ovšem smysly nás klamou (,, Pravda je poznatelná jen rozumem“). Zenon z Eleje - žák Parmenida, snažil se jeho nauku podpořit a vytvořil tzv. aporie (logický paradox, nesnáz, bezradnost) = důkaz proti pohybu