Ohlas písní českých_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

František Ladislav Čelakovský

Ohlas písní českých

Výňatek

Umělecký text

KRÁSNÁ KORDULA

Jak živ nikdo neměl a nemá

Krásnější panenku jako já;

Ona má, ona má, ona má

Jako dvě cibule

Pystíčky odulé:

Což pak jí schází, co chybí

Mé krásné Kordule?

Jak živ nikdo neměl a nemá

Krásnější panenku jako já;

Ona má, ona má, ona má

Kudrnatou hlavičku

Jako kapustičku;

Pystíčky odulé

Jako dvě cibule:

Což pak jí schází, co chybí

Mé krásné Kordule?

Jak živ nikdo neměl a nemá

Krásnější panenku jako já;

Ona má, ona má, ona má

Očka popelavé,

Trochu naříkavé;

Kudrnatou hlavičku

Jako kapustičku;

Pystíčky odulé

Jako dvě cibule:

Což pak jí schází, co chybí

Mé krásné Kordule?

Výňatek

Neumělecký text

Malíř Zdeněk Kratochvil o svých ilustracích k Čelakovského Ohlasům písní českých

Příteli milý a nakladateli vážený,

tady máte tedy konečně „Ohlasy“. Genese těchto kreseb byla nenáhlá. Dlouho se mně zdálo, že „Ohlasy“ jsou pro ilustrátora vyčerpány – neboť „Toman a lesní panna“ byly zpracovány výtvarně několikrát – „Když jsem šel přes lávky“ – i hudebně – a stejně i mnohé písně jiné. Přesvědčil jsem se ovšem, že s tím vyčerpáním „Ohlasů“ je to omyl. Je tam tolik nuancí, že vedle mne mohlo by se v nich nalézti i několik ilustrátorů jiných. Já v nich našel něco, co dosud nikoho neponoukalo k vyjádření. Totiž sarkasmus a ironii.

Staří pánové měli více kuráže, než mnozí naši revolucionáři! A přece byli básníky, čili bytostmi po výtce citovými! Milostná píseň o Kordule, co měla „pystíčky jako dvě cibule“ – jest básnická karikatura – aby ji pohledal! Naprosto nekompromisní. Komponována se zataženým nitrem, aby ani paprsek něčeho lidského, čili jak se dnes říká teplého, do díla nepronikl! Síly, jež vybudovaly „Kordulu“, jsem si dovolil odkrýti. A víte, co jsem nalezl? Hle: Jistě při tom byla (předně) potměšilost zrádce! Ale i jisté veselí jsem (za druhé) nalezl! Ovšem bylo to neproměnné veselí zatraceného… Okaté radování se z cizí bolesti za třetí; alespoň pasus: „očko popelavé, trošku naříkavé“ – o tom svědčí bezpečně! A za čtvrté: Rovnováha zločince! Za páté: Pozorovací talent ďábelský, neboť odkryl i podobnost nehtů své vyvolené s pazourkem z česneku… A což to stálé opakování odhalených půvabů: pystíčků, jež byly „odulé jako dvě cibule“, „kudrnaté hlavičky jako kapustičky“, – „hedvábných ručiček a na nich bradaviček“, – „sedmihradského nosu“ – a „brady, jež byla na tři facky“ – to bezcitné opakování svědčí o zlomyslnosti kultivované a rafinované… Jen nenávist v té básničce chybí – jistě proto, že zdála se tvůrci čímsi vlastně kladným – bojem otevřeným; – snad proto se rozplynula v líbezné jidášství… Doufám, že i moje ilustrace k této básni bude naší teplé povaze stejně odporná…