Ohnice_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jiří Orten

Ohnice

Výňatek

Umělecký text

Poslední báseň

Dokola samá tma a nikdo nepřichází.

Náhle je vše jak před lety. A hle,

zase tak křivě dívám se a zase mne tak mrazí

mé srdce vyprahlé.

Rukama hlavu pochovám. Vzlyknu. Leč z mého hrdla

už výkřik nepřijde. Jen stín,

stín hlasu dávného jak louka mrazem ztvrdlá,

stín, s nímž se lopotím.

- Přes kopec, přes řeku, přes trpká vřesoviště

dlouho se trmácel. A nyní ví,

do jakých katakomb zazdili jeho příště.

Jak touží dítě po broskvi,

jak touží, Bože, víš?, jak touží duše po ní,

po něze nesmírné a prudce hasnoucí,

je vinen!

- Vinen jsem za vůni, která voní,

za marnou touhu po otci,

za verše, ano, vím, za lásku, již jsem ztratil,

za stud a za ticho a za zem plnou běd,

za nebe, za Boha, jenž dny mé přísně zkrátil

v mrtvý ráj na pohled -

a přece! Věříš mi? A přece ještě kdesi,

hluboko, v ranách svých,

shledávám písničky, jež jenom zima čte si,

a ptám a ptám se jich!

Neumělecký text

Ve dvojčísle 5-6 Kritického měsíčníku, které vyšlo koncem června 1941, uveřejnil Václav Černý kritiku na třetí Ortenovu sbírku, vydanou tentokráte pod pseudonymem Jiří Jakub. Sbírka se nazývala Ohnice podle jednoho verše z její programové básně. Tenkrát, ještě v Jičíně, mi prozradil Miloslav Bureš, že Ortena kryje před cenzurou Bonek Březovský, a žádal mě, abych všem známým, pokud nejsou zasvěceni, tvrdil, že jde o Březovského básnický debut. Hned v prvním odstavci charakterizoval Černý, stejně jako už v úvodu k Jarnímu almanachu básnickému, introspektívní zdroje nejen této knížky, ale i celé „bednářovské mezigenerace“:

Valná část společného životního pocitu, většina typických životních stanovisek nejmladší naší družiny básnické je obsažena v této sbírce, jejíž úvodní partie je matná, bez mocnějšího jednotícího zážitku, jímž byl básnický svět stmelen a proorganizován, ale kterou se vyplatí přečíst až do konce. Tíha časů, temnota obzorů, dojem života v kleci; pocit ztráty, marnosti, odbožštění; smutek (i útěcha) samoty a schoulení do sebe sama; ústup do světa snů; intimní spříznění s myšlenkou smrti-matky nebo smrti-volnosti, v kteréžto představě – navzdor všemu zdání – dlužno spatřovat spíše výraz víry v kladné, nadindividuální a nadživotní hodnoty ducha než výraz nějakého domnělého nihilismu; to vše zde je a o tom všem víme, že charakterizuje naše nejmladší básníky zcela společně a neosobitě. Tím vším naše nejmladší poezie vlastně přímo zrcadlí skutečnost přítomné dějinné chvíle, tím vším dokumentuje svou sociální vázanost, svou společenskou příslušnost...

Následující 7. číslo Kritického měsíčníku vyšlo až 1. října. A tady už je uveřejněna Halasova slavná a statečná báseň Za básníkem, nénie nad Ortenovou smrtí, když v den svých jedenadvacátých narozenin byl básník zachycen německou sanitkou: