Oživené hroby_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Karel Sabina

Oživené hroby

Výňatek

Umělecký text

„Pane profóse!“ šeptal Forti, „vidím už, že jste dobromyslný člověk, andělské srdce. Stala se mi včera nehoda. Když jsem odevzdával své věci, při prohlídce mi zůstal dukát v kapse. Nepochopuji, kterak to bylo možná. Vím, že zde zakázáno jest míti peníze u sebe. Vemte si ho. Co bych s ním dělal? Přijměte ho na důkaz mé srdečné náklonnosti. Nahodí-li se vám nějaké staré číslo novin neb něco podobného, půjčte nám je. Čas se tu táhne jako těžký vůz do vrchu.“

Profós strčil dukát do kapsy, a obrátiv se ke dveřím, pravil:

„Vždyť vím, že jste hodní a vzdělaní páni, že víte, co může býti a co ne, a že mě i sebe neuvedete marně do nesnází. Učiním, co možná. Jsem člověk a mám srdce. Zbyl-li vám ještě nějaký peníz náhodou v kapse, tak ho dobře uschovejte. Kdybych sám něco přinesl, co netřeba, aby jiný kdos viděl, hned to ukliďte. Kdybych tutéž věc zde pak spatřil, odnesu ji a nepřinesu nikdy více ničeho. Tak jako já, mohl by to napadnouti setník nebo jiný. Povstalo by z toho vyšetřování, nepokoj a největší mrzutost. Tedy paměť pro všecko a pozor na všecko.“

Odešel a zavřel. Když i předsíň uzamknul, vyskočil Forti a položil ucho na dvéře. Čekal, až i v druhé a první předsíni zavrzají zámky. Bylo po denní ranní návštěvě.

„Va bene! Va benissime!“ zvolal Forti, pobíhaje vesele komnatou a mna si ruce. „Ten člověk je přístupnější než jiní. Nemějte starostí, bratří, bude nám zde dobře!“

„Tys zlatá hlava, otče Forti!“ pravil Bianchi. „Nyní vidím, jak světu rozumíš, a uvěřím ti slepě. Nepochybuji více, že odtud utečeme.“

Bylo to pravé dítě, ten Bianchi! Nezkušený, lehkověrný a náramný entuziast.

Hon a Slav se oblékali, Forti něco sám k sobě mluvil tak rychle, že mu nelze bylo rozuměti, Bianchi počítal polena dříví a Asti se postavil k okénku a zamyšlen vyhlédal. Neviděl mnoho. Kus zamrzlé říčky, protější, sněhem pokrytou hradební zeď, po níž se procházelo několik havranů, a nad ní kus právě olověného nebe.

„Noc byla jasná,“ prohodil Hon, „ale den bude smutný. Tuším, že slunce ani se neukáže a bude tu jako ve sklepě.“

„Buďsi!“ zvolal Forti. „Zatopte, hoši! Ať v kamnech hoří jako v pekle! Pamatujte si, děti, zimou všecko ztuhne, scvrkne, krev, mozek a nervy. Ztuhnou a scvrknou tím také myšlénky, city a fantazie. Teplem všecko roztájí, a proto u nás v Itálii jsou lidé tak živí a svěží duchem, kdežto barbaři na severu se za jihem jen vléknou. Na jihu se zrodilo všecko krásné, všecko veliké. Indie, Arábie, Judea, Hellas a Řím jsou toho důkazem. Severní lidé to uchytili teprv, když se naučili stavěti jakási kamna. Tedy buď teplo a vařte kávu, aby se též duše zahřála!“