Poldík rumař_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vítězslav Hálek

Poldík rumař

Výňatek

Umělecký text

Ale když se Málka s takou okázalostí provdala za Frantíka, Poldík nemohl již ty koně a vůz ani viděti. Měl tolik jasného názoru, že viděl, kterak nestejný zápas podnikl on co rumař s Frantíkem pískařem. Nebyla tím jeho mysl vinna, že prohrál, ale ta všední loudavost, kterou byl sám tak prosáknut. Zdálo se mu, že mu není nic opovržlivějšího nad toto zaměstnání jeho – vždyť sám jím opovrhoval. A tenkrát kdyby ten svůj vůz byl mohl zavésti i s těmi koňmi někam na horoucí skálu, aby po všem nezůstala ani památka, byl by to udělal bez rozmyšlení.

Tenkrát sám v sobě ztratil všecku podstatu a jistotu; nebyl to on. Koně musili býti jím jako popleteni. Počal dle metody zcela jiné, a kdo znal metodu jeho dřívější, musil říci, že to není metoda pražádná. Co mu bylo teď dvacet kroků? Co mu bylo „hi“, „hista“, co mu bylo zamlasknutí, pokřiknutí, šlehnutí bičem, zaklení? Míchal a pletl to všecko jedno do druhého; klel, kde měl říci „hista“, bičoval, kde měl zaklíti, mlaskal, kde koně se nadáli biče. Zastaviti už docela se nesměli podle chuti, neboť pak spustil na ně pojednou spoustu bití a kroupy pohromadě najednou. Koně už pak chodili kolem hospody, kolem tabáčnice, kolem hokyně, kolem ostatních ctihodných firem v těchto končinách jako vrtohlaví – odvykli se zastavovati a byli rádi, jen když tak zhola ještě se dostali dále.

Tu opět již znatel neznatel mohl na nich počítati žebra, podle srsti mohl udati, co zavinilo řemení a co zavinil chomout. Poldík snad to ani neviděl, kam ty jeho koně spěchají a že by je mohl sám vésti k pohodnému.

Jednou ho na to kdosi z jeho soudruhů upozornil. Jeda kolem něho zastavil se a pravil určitými slovy: “Už nejsou, jako byli.“

Poldík se na ně podíval a skoro se zarazil: “Už nejsou, jako byli,“ řekl sám, a to mu jich bylo od srdce líto.

Kdyby sám nebyl Poldíkem, byl by je vedl k němu, k sobě; nyní uvažoval, nemá-li je vésti k pohodnému, a to bylo tolik, jako celým tím svým živobytím praštit.

Vedl je k sobě. Přestal být rumařem a stal se koňařem. Jakmile se rozneslo, že Poldík zase spravuje necelé koně na celé, měl návštěvy od rána do večera, vodili mu pacienty a Poldík přijímal je tak dlouho, dokud mu stačily stáje. Tenkrát mohl se zrovna státi boháčem, kdyby se byl vrhl pouze na toto zaměstnání – a přece Poldík cítil se při něm nešťastným. Přicházel jím tak docela ze svého návyku, ze svého kroku a chodu, ze svého způsobu, i byl dlouho na váhách, nemá-li zase se toho vzdáti a chytiti se zase rumaření.

Výňatek

Neumělecký text

Vedle vesnických povídek, psaných v obvyklé formě krátkého vyprávění, spojujícího rovnoměrně dějový příběh se zachycením reálného společenského prostředí a s kresbou několika postav, pokoušel se Hálek také o jiný typ prózy: chtěl ještě více oprostit děj, zdůraznit lokální a náladovou atmosféru a podrobněji a v citlivějších odstínech psychologicky charakterizovat hlavního hrdinu. Tyto své prózy označoval jako „křídové kresby“. První, jedna z nejlepších Hálkových próz, Poldík rumař (Lumír 1873), vypráví jímavý příběh ze života podskalských povozníků a pískařů. Měkce kreslenou charakteristikou rumaře, nešťastně milujícího a obětavě se starajícího o synka ženy, kterou má rád, vystihl Hálek ryzí povahové jádro a zlaté srdce prostých lidí, jejich ušlechtilost a nezištnost. Podobně jako Jan Neruda v tehdy vznikajících „malostranských“ povídkách ukazoval, že „dole“ je nepoměrně více citu a pravdy než v kruzích vyšších.