Prosté motivy_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Jan Neruda

Prosté motivy

Výňatek

Umělecký text

Tak zvolna − tak smutně − tak sám a sám

svou loďku dál životem sunu −

což nechtěla pražádná dušička

sem do mého vsednout člunu?

Ach odpusť mně pánbůh tu otázku

a nečiň můj hřích ještě větší:

když vesla svá nad vlny nadzdvihnu, −

vždyť kanou z nich slzy něčí!

Když na konec kormidla pohlédnu,

vždyť trhnu tak plaše, tak prudce:

tam vzadu ty pruhy − toť spínají

se za mnou dvě bílé ruce!

Neumělecký text

Spolek českých bibliofilů – jeden z mála spolků, které přežily zánik spolků v našem státě – počítá mě mezi své členy. Jsem docela rád. Občas mě někdo z bibliofilů navštíví. Zpravidla přichází, aby si dal podepsat knížky. Několikrát u nás zaklepal i starý člen tohoto spolku Jaroslav Knytl. Špatně už chodil. Slovo dalo slovo a Knytl se mě dost nesměle zeptal, zda bych si nechtěl od něho koupit Poetické besedy. Má je celé, chybí mu jen pátý svazeček, Nerudovy Prosté motivy. Slíbil však, že mi jej ještě sežene. […]

Prosté motivy mi již nesehnal. Umřel. […] Hledal jsem Prosté motivy také marně. Z Nerudovy poezie jsou mi obzvláště milé. Je v nich mnoho překrásných čísel, ale nejmilejší je mi pro Nerudu tak příznačné a bolestné:

Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám.

S neúplnými Besedami nechtěl jsem se smířit.

Jednou v neděli, časně dopoledne, ozval se mi v telefonu milý dívčí hlas. Je jí osmnáct let, píše verše. Chtěla by vědět, co jim řeknu. Abych jí také poradil, zda má psát či nikoliv.

To už jsem mnohokrát slyšel, tuhle píseň dobře znám. Ale odmítnout dívce její malé přání, to není můj způsob. Ať tedy přijde. A přišla.

[…] Dalo mi dost práce, abych jí vysvětlil, že to, co píše, nejsou verše, a namáhavě jsem hledal slova, abych jí poradil, že by bylo lépe, kdyby veršování nechala […] Poněvadž některé z veršů chtěly být milostné, řekl jsem jí, aby si našla pěkného hocha a aby se hodně zamilovala. To ji tak zaměstná, že na verše zapomene.

Na dívku i na její jméno jsem již téměř zapomněl, když jsem obdržel svatební oznámení. Vzala si mou radu k srdci a poslechla mě. […]

Druhý den po své svatbě byla u nás. Šťastná a zářící. Přinesla mi pugét růží, krabici se svatebními koláči a malý balíček v celofánu, převázaný zlatou stužkou.

[…] Rozbalil jsem balíček a byly v něm tři staré knihy. […] Bylo to nešťastné litomyšlské Augustovo vydání Babičky, Máchův Máj, vydaný roku 1862 I. L. Kobrem, a pátý svazeček Poetických besed, Nerudovy Prosté motivy.

Upřímně jsem ji ujistil, že mám velikou radost, a nesměle jsem ji poprosil, zda bych jí za všechno mohl dát přátelskou hubičku. Ochotně nastavila své mladičké rty.