ROMEO A JULIE

LITERÁRNĚ HISTORICKÝ KONTEXT A AUTOR

1. Literárně historický kontext – historie, umělecká epocha, směr, skupina, autorská generace, autoři tvořící ve stejné době, charakteristika literárního směru, ke kterému autor patří

RENESANCE

• Vzniká v Itálii

• 14 – 16. stol (Shakespeare zemřel 1616 - začátek 17. století)

• Název renaissance znamená znovuzrození ( odkazovali se k antickému umění).

• Umělecký a životní styl obrozující antické ideály a hodnoty, důraz je kladen na člověka a jeho pozemský život X gotika – zaměření na duchovní život člověka

• Vynálezy: kompas, knihtisk, zámořské plavby, prokázána existence heliocentrické soustavy

• Sílí pozice měšťanstva

• Myslitelé své doby: Giordano Bruno, Galileo Galilei, Mikuláš Koperník, Jan Kepler

• S hospodářskými změnami souvisely i změny sociální – selské bouře, vznikaly národní státy

• Rychlý vývoj měst

• Reformace (= hnutí, jehož cílem bylo reformovat církev římskokatolickou, odstraňovat její nedostatky, potlačit její rozpínavost a zároveň snaha zmírňovat sociální rozdíly mezi lidmi od 14. století – John Wycliffe, Jan Hus, Petr Chelčický, Martin Luther, Jean Calvin)

• Humanismus = myšlenkový směr, filosofický proud, který zdůrazňuje svobodný rozvoj lidské osobnosti – tzn. Nemusí se nutně vázat k určité historické epoše. Nejvýznamnější humanista celoevropského formátu – Erasmus Rotterdamský- Holanďan, v Čechácch – Zikmund Hrubý z Jelení

• Reakce na reformaci – protireformace – cílem bylo zabránit reformaci a obnovit moc katolické církve. Základ protireformaci položil tzv. tridentský koncil (pol. 16 století), v protireformaci se angažoval zejména řád jezuitů – Ignác z Loyoly

• Renesanční styl v různých druzích umění:

• architektura – chrám sv. Petra v Římě, Louvre v Paříži – Filippo Brunelleschi, Raffael Santi, Michelangelo Buonarrotti

• malířství: Leonardo da Vinci, Sandro Botticelli, Tizian, Pietrer Bruegel, Albrecht Dürer, Hieronymus Bosch

• sochařství – pod vlivem antiky, postavy lidí v reálných proporcích, věrná anatomie – Michelangelo Buonarrotti – socha Davida

• literatura: epos = rozsáhlá veršovaná skladba, která chronologicky vypráví nějakou událost, epigram = krátká satirická báseň, která úsečně sděluje nápad či myšlenku – snaží se například upozornit na nějaký problém. Známým českým autorem epigramů byl Karel Havlíček Borovský, povídka = kratší epický útvar s poměrně jednoduchým dějem, příběh jen s několika postavami, méně rozvětvený než román, komedie = napodobuje skutečnost v karikované podobě tak, aby vynikla její směšnost, nižší styl, humorná divadelní hra, která ukazuje život z veselejší stránky, zápletky mívají šťastné rozuzlení, smírný konec, tragédie = truchlohra, hra s vážnějším obsahem, kde hlavní hrdina často umírá, končí to špatně, tragikomedie = žánr, v němž se prolíná tragično s komičnem, hry, jejichž tragický děj vyústí do překvapivého humorného konce nebo naopak příběh s humornou zápletkou končí tragicky, satira = značení pro umělecké, zejména literární dílo, využívající komičnosti, výsměchu, karikatury a ironie ke kritice nedostatků a záporných jevů. Spisovatelé se jejím užitím vyslovují ke společenským problémům. Využívá se zejména v aforismech, epigramech, parodiích, pamfletech, komediích a fraškách. Vznikla v Římě.

• IT Dante Alighieri – Božská komedie, Giovanni Boccaccio – Dekameron novela = próza kratšího rozsahu, stojí mezi povídkou a románem. Má sevřený děj, zajímavý příběh často vede k překvapivému závěru. Novela předcházela vzniku renesanční povídky, Francesco Petrarca – Sto sonetů Lauře (sonet = báseň, která má 14 veršů rozdělených do 4 slok 4,4,3,3), Niccolo Machiavelli – drama Mandragora, Vladař

• FR Francois Villon – villonská balada = básnický útvar o třech strofách po 7-12 verších. Poslední sloka je obvykle 4-veršová a tvoří tzv. poslání – envoi =dozpěv. Závěrečné verše slok i poslání jsou refrénem – Malý testament, Velký testament, Francois Rabelais – Gargantua a Pantagruel - epopej o rodině obrů, Pierre de Ronsard – Sonety Heleně, Michel de Montaigne – Eseje = prozaický útvar o filosofických, uměleckých či vědeckých otázkách. Námět zpracovává kultivovanou, ale přístupnou formou, téma je aktuální. Charakteristický je subjektivní přístup, autorská nápaditost a osobité vyjádření

• ŠP Lope de Vega -2000 her, komedie pláště a dýky – Ovčí pramen, Tirso de Molina – Sevillský svůdce a kamenný host – první don Juan, Miguel de Cervantes y Saavedra – Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha – 2.dílný román, Cenvantes považován za zakladatele novodobého románu

• Rytířský román = (také se používá termín dvorský román či romance) je epický literární žánr, pěstovaný především v západní Evropě ve středověku a za renesance v poezii a později (přibližně na konci středověku) i v próze. Žánr se vyvinul z francouzské tradice hrdinských eposů (s tzv. chansons de geste – písně o činech), pěstovaných trubadúry, rozdíl mezi rytířským eposem a rytířským románem je velmi malý a často téměř nepostihnutelný.

• Pikareskní román = šibalský žánr románu 16. a 17. stol., který vznikl ve Španělsku. Jeho hrdinou byl pícaro, tj. šibal, šelma, filuta, zpravidla sluha, který vyprávěl zážitky ze svého putování od dvora ke dvoru, zejm. o tom, jak se mu podařilo přelstít přihlouplé pány. Svým zaměřením na prostředí a život společenské spodiny s její bídou a svéráznou morálkou byl pikareskní román v baroku protipólem oslavné literatury o rytířích a světcích.

• AN Geoffrey Chaucer – Cantenburské povídky, Christopher Marlowe – hry např. Doktor Faust – inspiroval J.W. Goetha (blankvers = desetislabičný (pětistopý) nerýmovaný „čistý“ jambický verš), Thomas More – Utopie = označuje ideální stav ve vztahu k budoucnosti či představy o tom, jak byl měla vypadat ideální budoucnost