ČD - Havran - E. A. Poe

jednou jen a pak již ne.“ (…)

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,

dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;

ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,

jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,

to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně

jenom to a víc již ne. (…)

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí

vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;

bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní

usadil se znenadání v póze velmi výhružné

na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné

si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu

vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –

„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,

jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –

řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –

Havran děl: „Už víckrát ne.“ (…)

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,

říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně

od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,

takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –

pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,

jako je: ‚už víckrát ne!‘ “ (…)

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,

synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –

statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi,

dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,

zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –

Havran dí: „Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,

při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,

rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji

tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,

jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ –

Havran dí: „Už víckrát ne.“

„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,

táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –

Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,

neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!

Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“

Havran dí: „Už víckrát ne.“

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí

jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;

oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,

lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –

a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,

nevzchopí se – víckrát ne.