ČD - Havran - E. A. Poe

Havran

Autor: Edgar Allan Poe

Lit. druh: lyrika/epika

Forma: poezie

Lit. žánr: baladická báseň

Překladatel: Vratislav Kazimír Šembera, Jaroslav Vrchlický, Vítězslav Nezval

Rok vydání: 1845

Autor, tvorba:

• Významný básník, mistr zobrazení tajemna a hrůzy

• Zakladatel americké novely, hororu a detektivky

• Díla: Jáma a kyvadlo, Zánik domu Usherů, Vraždy v ulici Morgue

Další autoři z této doby: V. Hugo, G. G. Byron

Téma: vzpomínání vypravěče/básníka na svou zemřelou lásku

Motiv: smutek, samota, tajemno, havran (symbol zla), žal

Kde: básníkův pokoj

Kdy: jeden lednový večer (nepodstatné)

Kompoziční výstavba:

• 18 slok, kompozice hlavně chronologická s prvky retrospektivy

Vypravěč: truchlící milenec

Hl. postavy:

• Milenec - postava na okraji společnosti; blouzní, má horečku, vzpomíná na zesnulou Lenoru, postupně propadá při rozhovoru s havranem do beznaděje; smiřuje se s tím, že Lenoru už nikdy neuvidí

• Havran - otázka, je-li skutečný, nebo je to jen výplod fantazie; je brán jako symbol, každý ho chápe jinak - smrt, ďábel, temnota,...

• Lenora - mrtvá dívka lyrického subjektu; víc o ní nevíme

Vyprávěcí způsob: ich-forma

Jazykové prostředky:

• autor vyjadřuje úzkost a hrůzu ze života i smrti a vesmírného prázdna

• pocit strachu a beznaděje - každý život končí smrti

• volný verš; symbolika - havran -> symbol zla a trýzně

• ponurý až strašidelný tón: nejpoetičtější nálada smutek, nejsmutnější téma smrt mladé krásné ženy

• chudý spisovný jazyk: žádné neologismy ani archaismy, mluvený jazyk/hovorový jazyk

• monotónní refrén „nevermore“, který je opakován Havranem

• přízvučné vokály, opakování slov a slovních spojení -> melodičnost a umocnění atmosféry

• jednoduché běžné věty, vložené věty, vsuvky, hodně vedlejších vět

• přímá řeč, řečnické otázky, tázací věty, úvahy, apostrofa

Tropy a figury: gradace a kontrast (život - smrt, černý havran - bílá busta, bouřka venku - klid v pokoji) a metafory; eufonie, přirovnáni, epitetony, personifikace

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje

nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –

když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání

velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne.

„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –

jednou jen a pak už ne.“

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,

každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.

Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení

ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné

světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,

jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je

s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;

abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:

„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –

pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –