ČD - Kulička - Guy de Maupassant

Ukázka:

Kulička, jak ve spěchu vstávala, nemohla při tom zmatku ani na nic pamatovat; dívala se rozhořčeně na všechny ty lidi, jak se tu teď klidně živí, a dusila se zlostí. Zpočátku se v ní všechno vzbouřilo spravedlivým hněvem a už otvírala ústa, aby jim pověděla, co si o nich myslí, a ulevila proudu nadávek, které se jí draly na jazyk; ale rozčilení jí tak sevřelo hrdlo, že se ani nevzmohla na slovo.

Nikdo se na ni nepodíval, nikdo si na ni ani nevzpomněl. Cítila, jak je bezmocná proti opovržení těch počestných hňupů, kteří ji napřed obětovali a pak odhodili jako nějakou nečistou věc, kterou už nepotřebují. Tu si vzpomněla, jak ji hltavě spolykali celý košík, plný dobrot, vzpomněla si na dvě pečená kuřátka, obalená lesklým rosolem, na paštiku, hrušky, čtyři láhve bordeauxského vína, a najednou v ní zuřivost opadla, jako když praskne příliš napjatá struna; ucítila, že má pláč na krajíčku. Ze všech sil se snažila přemoci, bránila se tomu, polykala slzy jako dítě, ale slzy se jí tlačily do očí stále víc a víc, zableskly se v koutku víček, zanedlouho jí skanuly z očí dvě veliké kapky a stékaly pomalu po tvářích dolů. Za nimi se už rychleji vyronily další, jako když voda prosakuje ze skály, a začaly pravidelně dopadat na vystouplou křivku jejích kyprých prsou. Seděla stále zpříma, s pohledem upřeným před sebe, tváří nepohnutou a bledou, a doufala, že ji nikdo neuvidí.

Ale hraběnka si jí všimla a šťouchla nepozorovaně do svého muže. Ten jen pokrčil rameny, jako by chtěl říci: „Inu, já za to přece nemohu!" Paní Loiseauová se pod vousy vítězoslavně usmála a zašeptala: „To pláče hanbou."