ČD - Ostře sledované vlaky - Bohumil Hrabal

Hlavní částí knihy je, že Hubička navrhne Milošovi, že vyhodí ostře sledovaný vlak (vlak s municí na cestě do Německa). Řekne o tom Milošovi, ten s tím souhlasí a nakonec to i sám provede. Výbušninu mu přiváží Viktoria Freie k zlikvidování vlaků a zároveň likviduje i Milošův problém s panictvím a erekcí. Příběh končí tak, že Miloš a německý voják leží na zemi a umírají (vzájemně se postřelili). V tu chvíli si Miloš uvědomil, jak je válka zbytečná a že tu teď oba i zbytečně zemřou. A ještě než Miloš umírá, slyší, jak vlak vybouchne.

Ukázka:

"Tam jede naše naděje. Naše mládež. Bojovat za svobodnou Evropu. A co vy tady? Tisknete razítka na zadek telegrafistky!" řekl a vrátil se ke stolu, prohlédl fotografie, pak je odhodil.

"Ovšem," řekl. "sklaplo nám, omezení osobní svobody to není..., ale je to hanobení němčiny, státního jazyka!" zvedl se a udeřil pěstí do stolu, " polovina razítek je sestavena z německých slov! A to je zneuctění!"

"Dávejte teď, slečno Zdenko Svatá, pozor," zvedl se rada Zednicek, "než vás položil pan výpravčí na telegrafní stůl, nedělal na vás nějaký nátlak? Nevyhrožoval? Netlačil násilím?"

"I kdepak! Sama. Sama jsem si lehla...najednou se mi samotné zachtělo si tam lehnout...a čekat, co to bude dělat..." zasmála se telegrafistka.

... A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel, jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel voják, jehož obličej zklidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na jehož jedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis: Bringe Glück. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi, ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si.

A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan: "Měli jste sedět doma, na prdeli..."