Ten, který bude_V001_o

Neumělecký text

Konečně se do rukou čtenářů dostává úplná tetralogie Vladimíra Macury (1945 až 1999), spisovatele a literárního historika, jenž se bohužel ohlasu svého díla nedožil. V souboru Ten, který bude, jenž je výsledkem desetileté práce, autor nezapřel literárněvědnou erudici, když každou část stylizoval na míru určitému žánru: Informátor (1992) spočívá na základech novely, Komandant (1994) je koncipován jako patetický „živý obraz“ a Guvernantka (1997) přináší elegický příběh ženy, jež obětovala svůj život vlasteneckému poslání manželky slavného muže. Nejnovější Medikus nabyl podoby pamětí, ceněných ve své době jako věrný obsah minulosti (vzpomeňme Pamětí J. V. Friče).

Román uvádí motto založené na slovní hříčce (hra se stala jedním z příznačných momentů Macurovy poetiky): latinsky výraz pro lékaře střídá slovo mendicus. česky žebrák. Macura měl však patrně na, mysli odkaz k výchozímu latinskému výrazu, od něhož se odvozovala slova znamenající lež. Mendicus může tedy odkazovat spíše ke lháři než k žebrákovi. Pravděpodobnost takového záměru naznačuje i opakováním zdůrazněné tvrzení vypravěče o historické pravdivosti jeho memoárů. Tím, kdo vypráví, je lékař Ferdinand Máchal, s nímž se čtenář setkal už v prvním svazku tetralogie. Tam ztělesňoval epizodní postavu, zde však vyrůstá v protagonistu s dalekosáhlými plány na zásadní změnu národních dějin. Autor mu totiž hrou náhod dopřává, aby se stal tělesným lékařem bývalého rakouského císaře Ferdinanda V. Ten, ač mentálně retardovaný, vládl impériu třináct let a teprve roku1848 se zřekl trůnu ve prospěch synovce Františka Josefa I.

Máchal se z vůle fabulátora stane nejen Ferdinandovým oblíbencem, nýbrž též iniciátorem grandiózního spiknutí, v němž se bývalý císař a poslední zvolený český král má stát nástrojem osamostatnění českých zemí z područí Vídně. Medikus Ferdinanda systematicky připravuje k jeho loutkové roli přehráváním scének z české minulosti i současnosti na loutkovém divadle (v úvodu k tetralogii je zdůrazněna panovníkova záliba v mechanických loutkách), jednak zapojením krále a jeho manželky (Máchal se dokonce stal jejím milencem) do národněemancipačních aktivit typu sokolství. Velkolepé plány, k jejich realizaci má napomoci i prusko-rakouská válka v roce 1866, však nakonec (opět náhodně) ztroskotají a intrikán rozehrávající velkolepé diplomatické hry se octne v prostředí, kde se jeho paměti stávají součástí chorobopisu: v blázinci v Kateřinkách. Vypravěč si však katastrofický zvrat osudu nepřipouští – naopak v izolovaném světě léčebného ústavu (jenž má cosi společného s uměleckou fikcí) vytváří z chovanců repliky postav, které kdysi zalidňovaly jeho okolí. a znovu rozehrává příběh svého života.