Ten, který bude_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vladimír Macura

Ten, který bude

Výňatek

Umělecký text

Musím říci a jednou provždy uvést ve svých PAMĚTECH, že mi vedení ústavu nijak nebránilo, abych se i nadále věnoval věcem, které považuji ve svém životě za důležité. Všichni páni lékaři, pan primář Koestel i pan primář Fischel. A ovšem i pan sekundář se mnou vždy jednali jako s kolegou. Vždy jsem pro ně byl medikus, i když pane mi tu říkalo jen to, co jsem si sem přinesl v hlavě a co jsem vláčel po kapsách., I když jsem tady byl jen ubohý mendikus. Ale nemusel jsem sedět u vrat s nastavenou dlaní, Všechno, co potřebuji. Zařídili mi tu osobní pracovnu, v ústavní knihovně, která je skrovná; ale přece jen čítá dnes již víc než tisíc svazků, jsem si mohl kdykoliv cokoli vypůjčit, na jak dlouho se mi zlíbilo. Mohl jsem psát odrána do večera a k ruce jsem měl časem i věrného pomocníka, Tyroláka Güntera. Všichni jsou tu ostatně mými pomocníky a já jsem pomocníkem jejich. Nalezl jsem tady klid, o kterém jsem si myslel, že ho nehledám. Jsem klidný a pokojný – a nikoliv proto, že by mě tu denně přivazovali k otáčivé sesli. K takové, na jaké prý profesor Purkyně zkoumal vertigo. Nesmysl. I bez té otáčivé sesle jsem naprosto vyrovnaný a smířený. To pro to hrdé vědomí, že toto je náš svět tady. Poznal jsem, že nám byl vložen do rukou, abychom ho vytvářeli a přetvářeli. A skrze ten svět také přetvářeli a budovali sebe pro onen okamžik, až nás vlast povolá k historickému úkolu, jenž zraje, dozrává.

Protože nejdůležitější ze všeho, teď již to vím, je být strážcem příběhů, nedovolit, aby se rozplynuly. To v příbězích, které uchováme, je naše vzkříšení.

U nás v Kateřinkách je to pravé historické jeviště. Je tu Karel IV., otec vlasti, zvelebitel země, stejně jako Václav IV., který chodí mezi lid a pranýřuje špatné obchodníky. Hodně se tady zdržuje kolem kateřinské kuchyně a kontroluje míry. Je tu kněžna Libuše, za ruce se vodí s Přemyslem zahradou a dlaní se dotýká kmenů jabloní. Pak se s naší pomocí vyšplhá do koruny, dívá se dolů do města a volá: – Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkati, a my se díváme spolu s ní a jsme osvíceni, vidíme to město i ty hvězdy. Je tu praotec Čech, který nás sem před mnoha a mnoha lety dovedl ze zemí orientálských, také on se šťastně houpá ve větvích a my mu slibujeme, že tato země se věčně po něm bude jazyk-brzy-nazývati. Též je tu statečný Bruncvík, který nám daroval lva a lví sny. Přemysl Otakar, král železný a zlatý, tu obchází, řinčí kovem, je celý ověšen lžičkami a plechovými pohárky a chystá se vytáhnout na Moravské pole. Je tu statečný Žižka s páskou přes oko a volá Bijte Němce papežence a Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte! Tepe kolem sebe palcátem hlava nehlava, někdy to i zabolí, někdy se udělá sem tam nějaká boule, ale stejně ho máme všichni rádi, je náš. Jan Lucemburský, ó ten má horší úděl, vrávorá sadem s oběma očima zakrytýma a slibuje, že nikdy z boje jako český král ... však víte co! Ale nejen bratr Žižka, také Jan Hus je tu s námi a nejméně jednou za rok, nejlépe 6. července, k večeru, když už se stmívá, ale ještě nás nesvolávají zpátky do budovy, se tichounce a šťastně rozhoří modravým plaménkem a my přistupujeme a ohříváme si zkřehlé dlaně. – Hlavně ta nabodeníčka, na ta mi dbejte, prosí nás a my mu slibujeme, že se svých nabodeníček nikdy, nikdy nevzdáme. Šžčš! Áéúíý!! Ďťňř!!! Ůůůů!!!!