Tři legendy o krucifixu_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Julius Zeyer

Tři legendy o krucifixu

Výňatek

Umělecký text

Samko se usmál, a slyše zároveň za sebou šumot na kolena klesajících mnichů a biskupů, ohlídl se. Tu zpozorovali všici, jak by Samko krásný, že měl oči jako hvězdy, vlasy jako paprsky slunce a tvář vznešenou tou nekonečnou dobrotou, tou bledostí, způsobenou velkým odříkáním celého života a dlouhým utrpením svým. Měli všici slzy v očích a divili se mniši, jak bývali posud slepí! Bělmo jim padalo z očí a poznávali rázem, jak vysoko nad nimi všemi stál ten prostý, věřící, vřele a prostě milující Samko, a vešli do kobky a klaněli se mu a padali před zázračným krucifixem na tváře. Ale Samko jim nerozuměl, oči jeho bloudily, duše jeho chystala se k odchodu do onoho ráje, kam volal ji k sobě Kristus, Pán náš nejsladší. Biskupové podporovali Samkovu klesající hlavu a převor kláštera pravil slavně:“Ty umíráš a nemůžem ti tedy vzdávati už pocty povinné! Jak rádi bychom tě nyní na rukou nosili! Duše tvoje oroduj za nás u Boha! Tělo tvé nám zůstane, a slibuji ti, že ti vystavíme pomník z mramoru, kam uložíme je, zahalené v zlatohlav.“

Umírající Samko zatřásl však hlavou.

„Pochovejte mě na křižovatce,“ pravil tiše, „bez kříže a nápisu, bez desky a bez rovu. Toť poslední má vůle.“

Pak ztichl. Ode rtů mu zaševelil tichý ptačí svist. To byl poslední jeho vzdech. Nehnul sebou více. Stěna za ním ale zmizela a mniši spatřili tam nebe tak temně blankytné až černé samou hloubkou, a nejhustší déšť zázračně krásných hvězd tam padal a tím mihotáním světel bylo v nesmírné dáli bílé vidmo Spasitelovo viděti, bylo to něco jako světlý pojem svatého úsměvu, a vidmo kynulo, a padajícími hvězdami, stezkou porostlou ne už trním, ale liliemi vznášela se mátoha Samkova, libá jako vůně, bílá jako paprsek, vzdušná jako pták!

Neumělecký text

Ve sbírkách exempel 15. a 16. století se vyskytuje příběh o dítěti nebo mladém mnichu, kteří ze soucitu nabízejí jídlo obrazu Ježíška, jsou vyslyšeni a umírají šťastnou smrtí. Při pronikání do folklorního prostředí se obohacuje o některé prvky; z dítěte nebo mnicha se stává chuďas, prosťáček pokorný duchem, přibývá motiv kázání o cestě do nebe, jež hrdina ve své naivitě chápe doslova, a motiv klášterního prostředí, s nímž je konfrontován jeho dobrý skutek. Váha činu je pak vystupňována faktem, že chuďas cítí soustrast s krucifixem, s obrazem Krista trpícího. Zeyerův přístup k látce navazuje téměř ve všech směrech na tyto proměny: dokonale postihuje základní rysy vývoje látky v lidovém podání, rozvádí je a myšlenkově vyhraňuje až po nenásilné začlenění motivů sociálního a národního útlaku. Poetická působivost, která je v případě tohoto „obnoveného obrazu“ o prosťáčkovi Samkovi tak sugestivní, vychází tedy ze splynutí s tendencemi naznačenými v lidových pohádkách. Všechno významově bohaté rozvedení námětu postupuje v jediném duchu. Nové motivy – například vidění Krista, který se zjeví chudým a prostému starému knězi, povýšená dobročinnost projevovaná Samkovi v klášteře, jeho uctívání pohozeného krucifixu „prastaré prosté práce“, jehož krásu a srdečnost mniši nemohou chápat – směřují k vyzvednutí vnitřní nadřazenosti chudého a prostého člověka nad světem zaslepeným majetkem, konvencemi a mocí.