Výminkáři_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Karel Václav Rais

Výminkáři

Výňatek

Umělecký text

„Slyšel jste, co povídal o tom dvojím vejměnku?“

Dědeček chtěl promluvit, ale zajíkl se, jako by jej náhle dusil kašel.

„Slyšel, Toníku,“ řekl pak slaběji.

Teď se i Morák zamlčel; nevědělť honem jak do řeči.

„Dědečku, abych vám nelhal, při té řeči oujezdského mne bodlo, to byla od něho divná řeč,“

„Divná, baže divná, hochu,“

„Už se stará, jak vás mladý uživí, a vy přec nepotřebujete milosti, vždyť máte své,“ Morák mluvil stále slaběji.

„Mnoho toho nezbylo, hochu,“

„Mnoho toho nezbylo, ale přeci; budou-li vás mít rádi a budou-li se o vás starat, komu byste těch pár set, které máte, nechal, ne-li jim?“

Výměnkář hned neodpověděl, ale v tiché světnici bylo slyšet, jak rychle dýchá.

„Pár set nemám, milý Toníku!“ dědeček slabě a třaslavě vydychl.

„Že nemáte?“ zhluboka zvolal Morák, ale hned obrátil a dále vlídně hovořil: „No vím, že nemáte už celých pět stovek, jako jste měl přede dvěma lety – ,“ a zamlčel se.

„Tomu jsou, brachu, už aspoň tři roky, ne-li víc, a po ten čas jsem taky musel jíst, kdepak ten můj vejměnek!“

„No, tři stovky přec dozajista máte, sama Tynyska to jednou povídala.“

Stříhavka se sípavě zasmál: „Kam tě to vede, žebrák jsem, učiněný žebrák, několik zlatek tam ještě mám, vždyť jsem nemohl umřít hlady!“

„Vy že nic nemáte?“ vykřikl Morák a povstav zadíval se na pec. Také staroch se na lůžku posadil, a maje oči jako vyjeveny, hleděl na Moráka, Chvěl se a dýchal, až mu v hrdle hvízdalo.

„Nic nemám, žebrák jsem, a neuživí-li mne dcery, abych zahynul u plotu!“ volal pak chraplavě a zdvíhal se, jako by chtěl utéci. Ale nohy zabolely, takže s výkřikem klesl vedle polštáře, až hlava práskla do cihel.

„To jste taky mohl říct, než jsem vás odvážel,“ vykřikl zeť a hřmotně vyšel. Rozčilen přecházel po záspi, a když se stará s dcerou a s vnučku vracely z požehnání, ani si jich nevšiml.

„Vida, přece to tam ještě není v pořádku!“ povídali si lidé, kteří to viděli, „je on tenhle starý palice!“

Moračka dala dětem zajíti a zadívala se na muže.

„Má?“ tázala se krátce.

„Nic nemá, jen to haraburdí a pár zlatek na tabák, za tři roky všecko to pro – ,“ Morák měl na jazyku zlé slovo, ale přece se zarazil a dodal mírněji, „všecko to projedl. Vidíš, já to věděl hned!“

„Ale kdopak by se takhle sám staral, vždyť to trvá hnedle sedm neděl, a za nějaký den se vykřesá a může to trvat kolik roků.“

Výňatek

Neumělecký text

Smyslem pro dobrého člověka, schopného jednat ve stísněných podmínkách a proti nim, zazněli Výminkáři jako vážné slovo do diskusí vznícených tenkrát mimo jiné programovým realismem a naturalismem. „Pokud se povídek a románů z lidu týče, jest roztržena naše veřejnost příkře na dva tábory,“ napsala v recenzi Výminkářů Teréza Nováková: „jedni přejí si viděti základ národa, lid vesnický, jen v barvách nejskvělejších … a hluboce jsou uraženi, líčí-li kdo o lidu co nepěkného, hnusného, tvrdého, nenávidíce v takovém básníku spisovatele téměř zrádce, nevlastence, kynika. Druzí prostě upírají, že ideální líčení z lidu, ti hrdinové a hrdinky, jsou čímsi jiným než naprostou lží básnickou; tvrdí pevně, že v lidu je pouhý shon po mamoně, že mravní pojmy jeho jsou z nejspletenějších a základy mravní z nejslabších, že ten, který pravdivě chce líčiti lid, musí sáhnouti k barvám, ať tak díme, zolovským. Kdo z nich má pravdu?“ Naznačenou úvahu Nováková uzavírá chválou Výminkářů jako jedinečného vyřešení sporu: „Příkré ty protivy velice šťastně, umělecky šťastně, spojil ve svých Výminkářích Rais; ani mu nepřipadá, aby nějaký tvrdý rys svých postav potlačil, něčím ideálním, k nim nenáležejícím, je přizdobil – ale tam, kde si něžnou mysl jako kontrast světelný vynašel, vykreslil ji taktéž pravdivě, rázovitě, nelíčeně.“