Socioekonomická geografie - zemědělství

Světová zemědělská výroba

• ve vyspělých státech (USA, Německo, Velká Británie, Francie, Itálie) dominuje v zemědělské výrobě tržní agroprůmyslový komplex, který zahrnuje: 1. průmysl dodávající výrobní prostředky pro zemědělství; 2. vlastní zemědělskou výrobu a 3. odvětví zajišťující dopravu, skladování, zpracování a odbyt zemědělských surovin a potravin

• v zemích s rozvinutou tržní ekonomikou je v zemědělství patrný vysoký stupeň mechanizace a chemizace (aplikace průmyslových hnojiv)

• v současné době roste poptávka po ekologicky čisté produkci (tzv. bioprodukty)

• vedoucí postavení v zemědělské produkci zaujímá Severní Amerika (Kanada a USA) před Austrálií a Novým Zélandem, po nich následují země západní Evropy

• zemědělství rozvojových zemí se člení na dva sektory: tradiční a moderní

• v případě tradičního sektoru zemědělství (Latinská Amerika, Afrika, Asie) se většinou jedná o drobná hospodářství, ve kterých se nepoužívá mechanizace ani hnojiv. Pěstují se obvykle obilniny, luštěniny (např. hrách, čočka, fazole) a škrobnaté hlízy. Rozšířeno je žďáření – tj. získání zemědělské půdy vypálením lesního porostu nebo křovin (žďár = vypálená část lesa určená k osídlení a k polnímu hospodářství).

• moderní sektor zemědělství představují hlavně velká a dobře organizovaná plantážní hospodářství využívající stroje, hnojiva a umělé zavlažování. Bývají úzce specializovaná (tzv. monokultury) a zaměřená na zahraniční trhy

• v rozvojových státech se obdělává s pomocí tažného dobytka v průměru ½, s pomocí traktorů ¼ a ručně ¼ orné půdy

• výrazem změn v zemědělství rozvojových zemí v 60. a 70. letech 20. stol. byla tzv. „Zelená revoluce“ (vzešla z Mexika), která zahrnovala tři složky: 1. zavádění nových druhů plodin, 2. umělé zavlažování a 3. aplikace moderní techniky (zemědělské stroje) a chemie (hnojiva – nadměrná aplikace chemikálií měla ovšem negativní následky)

• díky „Zelené revoluci“ se např. Indie, Pákistán, Thajsko, Indonésie, Čína a některé další země staly v produkci obilnin soběstačnými samozásobiteli

Typy zemědělské výroby

• na Zemi existuje množství typů zemědělské výroby

• podle podílu produkce, kterou spotřebuje sám výrobce, se rozlišují dva základní typy: převážně soběstačné zemědělství a převážně tržní zemědělství

• soběstačná (naturální) zemědělská výroba s velkými vstupy lidské práce, ale nízkou mechanizací, chemizací apod. je typická pro rozvojové země (zejména jižní a JV Asie, Čína, Mexiko, oblast východoafrických jezer)

• málo efektivním typem samozásobitelského zemědělství je primitivní rotační (cyklické) zemědělství, které je charakteristické pro rovníkové oblasti tropických deštných pralesů: po vyčerpání půdy získají zemědělci mýcením (tj. kácením kmenů stromů), klučením (tj. odstraňováním pařezů) nebo žďářením nové plochy a po několika letech se vracejí zpět

• kopaničářství: jeden z nejstarších a nejjednodušších způsobů zemědělství, kdy se pole obdělávala bez pluhů za pomoci jednoduchých nástrojů (rýče, motyky); kopaničářským způsobem se hospodařilo především na polích vzniklých vymýcením lesa, ale také na příkrých svazích – tedy tam, kde bylo nutné půdu okopávat, protože nebylo možné aplikovat orbu

• prodává-li zemědělec většinu úrody nebo živočišných produktů, jedná se o tržní zemědělství: jeho specifickým druhem, který je rozšířený v rozvojových zemích, je plantážnictví (tropické ovoce, káva, kakao, čaj, bavlna, tabák aj.)

• tržní zemědělství je typické pro vyspělé země: existují různá zaměření – obilnářství, mlékárenství, smíšená rostlinná a živočišná výroba, extenzivní chov hospodářských zvířat (USA, Kanada, Argentina, Austrálie, Jihoafrická republika), středomořský typ zemědělství a velmi intenzivní příměstské zemědělství (především zahrady se skleníky)