Hudba českého raného romantismu
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Hudba českého raného romantismu – doba předsmetanovská
Od počátku 19. století se v českém hudebním životě prolínaly dva směry romantismu:
Světový – jeho vzorem byla hudba západoevropských, především německých skladatelů.
C. M. Weber, když v době svého tříletého působení ve Stavovském divadle provedl nejen Beethovenova Fidelia, ale roku 1816 i Spohrova Fausta.
Dále, když byl kapelníkem Stavovského divadla Josef Triebensee, tak nastudoval např.: Weberova Čarostřelce a Rossiniho Viléma Tella.
Od 40. let byly hrány na koncertních pódiích z romantické tvorby především skladby Mendelssohna-Bartholdyho a Schumanna, později úryvky z Wagnerových oper.
Německý romantismus, zejména Felix Mendelssohn, ovlivnil tvorbu našich skladatelů, např.: Jana Bedřicha Kittla, Václava Jindřicha Veita či Jana Václava Kalivodu. V jejich tvorbě však zároveň silně působí vliv české lidové melodiky.
Národní – vyjadřovala snahy našich buditelů o kulturu vyrůstající z domácích tradic a psanou českým jazykem.
Národní umělecké snahy nalezly odezvu v hudbě vokální. O vytvoření české národní hudby se první pokusili skladatelé písní na český text, kteří hledali národní ráz hudby v napodobení lidových písní např.: Jan Jakub Ryba či Václav Jan Tomášek, který zhudebnil básně Václava Hanky a Rukopisu královéhradeckého.
V amatérských spolcích a při domácím muzicírování v měšťanských salonech se zpívaly písně, které složil Max Kníže (Když měsíček spanile svítil), Jan Nepomuk Škroup (bývaly čechové) a Josef Leopold zvonař (Čechy krásné, Čechy mé). Národní zvědomení posilovaly vlastenecké hymnické písně, z nichž největšího účinku dosáhla Tylova a Škroupova píseň Kde domov můj? A Hankova a Dietrichova píseň Moravo, Moravo.
K popularizaci obrozeneckých písní přispěl zejména sborník Věnec ze zpěvů vlastenských, uvitý a obětovaný dívkám vlasteneckým, který vydávali v letech 1835 - 1839 Josef Krasoslav Chmelecký a František Škroup. Jeho pokračování se jmenovalo Věnec.
Oblibu získal sborový zpěv. Nedostatek české tvorby rychle doplnili skladatelé, kteří po vzoru vlasteneckých písní skládali čtyřhlasé mužské sbory, z nich značné popularity dosáhly sbory Aloise Jelena, Josefa Vašáka, Františka Škroupa či Josefa Leopolda Zvonaře.
Lidový prvek pronikal i do tanečních zábav. Novým tancem této doby byla polka, která vznikla ve třicátých letech 19. století a navázala na hudební i taneční prvky starších českých lidových tanců nejpopulárnější byly např polky učitele Františka Hilmara (Esmeralda) či kapelníka Josefa Labického.
Úspěch českého provedení sigspielu Švýcarská rodina rakouského skladatele Josepha Weigla roku 1823, po němž následoval česky zpívaný Vodař, Čarostřelec a další opery, povzbudil Františka Škroupa, aby složil původní českou zpěvohru Dráteník.