úvod do hudební estetiky - Staňková

Pokud se vrátíme k hudbě moderní, která je pro mě nonartificiální, zjistíme, že jí s klasickou hudbou nemůžeme porovnávat. Ano, moderní hudba má své cíle a to pobavit lidi okolo sebe. Řekla bych, že ale daleko větší lákadlo pro skladatele je to, že mohou za hudbu dostat velké peníze a tak se snaží napsat takovou hudbu, aby se líbila vybrané skupině, aby byla žádaná a poslouchaná. Myslím si, že žádné jiné cíle za touto hudbou nejsou. Sice někteří zpěváci tvrdí, že skrz svou hudbu chtějí předávat dál svá poselství a názory, ale nevzpomenu si ani na jednoho umělce, který by byl slavný s tou samou písní i dalších deset let po tom, co písničku nazpíval a vydal.

Ráda se vracím ke starým písním, které jsem poslouchala jako žačka základní školy nebo studentka střední školy. Dokonce kolikrát tancuji s dětmi na dětské písničky ve školce a užívám si to, ale většina dnešních dětí nebo mládeže už zná velmi málo písniček, které provázely život naší nebo starší generace.

Myslím si, že to je právě základ hudby artificiální, taková hudba, která se hraje i po 260 letech, nebo dokonce více letech, je pro mě hudbou s vyššími cíly. To je pro mě hudba kvalitní a velice mě mrzí, že se tato hudba nerozvíjí dál.

Řekla bych, že za deset let si nikdo nevzpomene na dnes tolik hranou písničku „Hello“ od Adelle, i když je to hudba, která má děj a vždycky bude pasovat do našeho života. Jen nás k ničemu neváže, není tolik kvalitní, abychom si u ní znovu poplakali, nebo se u ní znovu rozesmáli. Patří k našemu životu jenom na chvíli.

Řekla bych, že velký rozdíl mezi hudbou artificiální a nonartificiální je v tom, že jakmile se nonartificiální hudby (moderní hudby) přeposloucháme, hudbu smažeme a vrátíme se k ní třeba až náhodou, když se probíráme starými playlisty a hledáme v nich hudbu, která by se nám znovu líbila. Někdy je najdeme, ale mohou to být dvě písničky z deseti. Zbytek nemilosrdně smažeme a už si na hudbu nevzpomeneme, leda by nám ji připomněli v rádiu. V ten moment si ji možná zase zařadíme do svého playlistu, ale celý proces se opakuje. Znovu ji smažeme poté, co už jí budeme mít dost.

Domnívám se, že tato situace se nám v klasické hudbě stát nemůže, z toho důvodu, že na klasickou hudbu musíme mít to správné rozpoložení a správnou náladu. Málokdo z nás si pouští např. čtvero ročních dob stále dokola dokud mu nezní v uších celý další den. Ano, mohou nastat situace, kdy si je člověk poslechne víckrát než jenom jednou, ale může si být jist, že se k dané skladbě zase vrátí, i když to nebude třeba zítra nebo pozítří.

Na konec bych vyjádřila trochu smutku nad tím, že se čím dál tím méně věnuje člověk hudbě artificiální. Je veliká škoda, že je v dnešní době hrozně málo skladatelů artificiální hudby, kteří budou známi i sto let po své smrti. Možná, že někteří hudební umělci hudby nonartificiální budou známí, ale ti, kteří psali jejich hudbu a texty budou v pozadí.